Richard Rohr zkoumá naše lidské a náboženské pokušení skrývat vlastnosti, které považujeme za negativní nebo "méně než", abychom se zdáli lepší, než jsme.  

Vstup do duchovního hledání pravdy a sebe sama skrze takzvaná negativa, zabývání se přímo tím, co je - v nás, v druhých nebo ve světě kolem nás - zbavuje spiritualitu veškerého elitářství (jejího nejčastějšího pokušení). To do značné míry znemožňuje arogantní náboženství a odhaluje jakékoliv násilnické nebo sebeprosazující náboženství jako oxymóron (i když to bohužel nebylo široce rozpoznáno). V tomto převráceném rámci je nejrychlejší vstupenkou do nebe, k osvícení nebo ke spáse samotná nehodnost, nebo alespoň ochota čelit vlastní malosti a neschopnosti. Naše vědomá potřeba milosrdenství je naší jedinou skutečnou vstupenkou. Egu se to příliš nelíbí, ale duše to plně chápe.  

Různými způsoby my lidé falešně dělíme svět na čistý a nečistý, na zcela dobrý a zcela špatný, na dokonalý a nedokonalý. Začíná to dualistickým myšlením a pak už se nikdy nedokáže dostat za jeho hranice. Takové totální rozdělení nebo čisté rozdělení nikdy není pravdivé ve skutečné zkušenosti. Všichni víme, že skutečnost je mnohem smíšenější a "neuspořádanější" než toto; takže abychom mohli nadále vidět věci takto falešně a binárně, musíme se skutečně uzavřít. To je charakteristickým znakem nezralého náboženství. Vyžaduje popírání, rozštěpení a mentální přetvářku. Od prvního falešného předpokladu čistoty nebo dokonalosti se posouvá k celému etickému kodexu, jakémusi kněžstvu a různým rituálům a tabu, které nás udržují na straně zdánlivě čistého, pozitivního nebo dokonalého - jako by to vůbec bylo možné.  

Tento další bod myslím laskavě: (to slovo doslova znamená "herci"), tedy ti, kteří se snaží zdát se být čistí a dobří, nebo alespoň lepší než ostatní. Jen v Matoušově evangeliu Ježíš toto slovo používá nejméně desetkrát! Jsme podvědomě vycvičeni k tomu, abychom chtěli vypadat dobře, abychom se snažili o morální vyvýšenost a abychom poukazovali na "smítko" v očích druhých lidí, zatímco "poleno" ve svých vlastních očích ignorujeme (Mt 7,3-5). Nikdo z nás nežije podle všech vyslovených ideálů, ale musíme předstírat, že ano, abychom se cítili dobře a aby si nás ostatní z naší vybrané skupiny vážili.  

Richard Rohr explores our human and religious temptation to hide qualities we think of as negative or “less than” in order to make ourselves seem better than we are.  

Entering the spiritual search for truth and for ourselves through the so-called negative, dealing squarely with what is—in ourselves, in others, or in the world around us—takes all elitism (its most common temptation) out of spirituality. It makes arrogant religion largely impossible and reveals any violent or self-aggrandizing religion as an oxymoron (although sadly that has not been widely recognized). In this upside-down frame, the quickest ticket to heaven, enlightenment, or salvation is unworthiness itself, or at least a willingness to face our own smallness and incapacity. Our conscious need for mercy is our only real boarding pass. The ego doesn’t like that very much, but the soul fully understands.  

In different ways, we humans falsely divide the world into the pure and impure, the totally good and the totally bad, the perfect and imperfect. It begins with dualistic thinking and then never manages to get beyond it. Such a total split or clean division is never true in actual experience. We all know that reality is a lot more mixed and “disordered” than that; so, in order to continue to see things in such a false and binary way, we really have to close down. That is the hallmark of immature religion. It demands denial, splitting, and mental pretense. It moves from the first false assumption of purity or perfection toward an entire ethical code, a priesthood of some sort, and various rituals and taboos that keep us on the side of the seeming pure, positive, or perfect—as if that were even possible.  

I mean this next point kindly: Organized religion is almost structurally certain to create hypocrites (the word literally means “actors”), those who try to appear to be pure and good, or at least better than others. Jesus uses the word at least ten times in Matthew’s Gospel alone! We are unconsciously trained to want to look good, to seek moral high ground, and to point out the “speck” in other people’s eyes while ignoring the “log” in our own (Matthew 7:3–5). None of us lives up to all our spoken ideals, but we have to pretend we do in order to feel good about ourselves and to get others of our chosen group to respect us.  

Honest self-knowledge, shadow work, therapy, and tools like the Enneagram are sometimes dismissed with hostility by many fervent believers, perhaps because they are afraid of or hiding something. They disdain this work as “mere psychology.” If so, then the desert fathers and mothers, the writers of the Philokalia, Thomas Aquinas, and Teresa of Ávila were already into “mere psychology,” as was Jesus. Without a very clear struggle with our shadow self and some form of humble and honest confession of our imperfections, none of us can or will face our own hypocrisy.