Duchovní učitelka Mirabai Starr se zamýšlí nad tím, jak jsou naše nedokonalé rodiny a vztahy příležitostí k praktikování božské lásky, přijetí a soucitu: 

Je těžké vzdát se svých představ o životě, kde je krása zabudovaná a nemusíme na jejím hledání pracovat. Je snadné rozpoznat přítomnost posvátna ve svatém hospicovém kaplanovi, který promění smrtelnou postel vaší matky v chrám..... Ale co vaše nudná práce, váš závislý partner, vaše rodné město, které vám připadá spíš jako obchodní centrum než jako komunita? A co váš stůl v jídelně v době večeře?  

Jednou z věcí, které znamená být obyčejným mystikem, je sklonit se k nohám své každodenní existence, s jejími zklamáními a dramaty, klidnými rány a zářivými nocemi, a uctít sám sebe takového, jaký jsi..... Mystik nachází kouzlo uprostřed všednosti, v hrnci s okoralou omáčkou na špagety ve dřezu a v krokusu vykukujícím z jarního sněhu, v nepodepsaných rozvodových papírech na kuchyňském stole a ve výsledcích posledních krevních testů na obrazovce počítače.  

Vím, že to není vždy snadné. Neustále jsem vyzýván, abych se přestal hádat s realitou a místo toho se obměkčil tím, co je. Například moji studenti si mohou myslet, že jsem moudrý, ale moje děti si zřejmě myslí, že jsem ňouma. Tohle rozdělení se mi nelíbí. Možná si stejně jako vy vytvářím řadu předsudků o tom, jakou rodinu bych chtěla mít, a pak se tluču do hlavy, když věci nefungují tak, jak jsem si představovala. 

Přijetím reality nacházíme větší schopnost milovat to, co je.  

Časem jsem se naučil opustit své představy o dokonalé rodině a najít krásu, smysl a celistvost v srdci reality. Nepředvídatelné, neustále se měnící, ponižující a pokořující skutečnosti. Začala jsem se dívat na nadřazenost bílé rasy zakotvenou v mém liberálním sebepojetí a všimla jsem si zápachu komplexu bílého spasitele, který vyvěral z mé nelibosti, že mé hnědé děti neocenily vše, co jsem pro ně udělala. Nakonec jsem si navzdory všemu dokonce zamiloval nemilované já.  

Jestliže jste rodičem, ať už adoptivním, nebo biologickým, pravděpodobně jste také zažili krach svých rodičovských představ. Také jste obdrželi otevřenou výzvu, abyste přijali děti, které máte, a odpustili rodiči, kterým jste, s jistou mírou pokory hraničící s ponížením a špetkou humoru, který může mít někdy až maniakální podtext.... 

Takový je lidský stav. A v samém středu vašeho vlastního rozbitého snu se mihne a zableskne tvář posvátna. Svatá katastrofa je vábením. Přijď. Vstupte do ohně lásky a nechte se jím znovu a znovu přetvářet. Být obyčejným, každodenním mystikem znamená zaujmout své právoplatné místo na trůnu toho, co je.  

Spiritual teacher Mirabai Starr considers how our imperfect families and relationships are opportunities to practice divine love, acceptance, and compassion: 

It’s hard to give up our fantasies of a life where beauty is built in and we don’t have to work at finding it. It’s easy to recognize the presence of the sacred in the saintly hospice chaplain who turns your mother’s deathbed into a temple…. But what about your boring job, your addicted partner, your hometown that feels more like a strip mall than a community? What about your dining room table at dinner time?  

One of the things it means to be an ordinary mystic is to bow at the feet of your everyday existence, with its disappointments and dramas, its peaceful mornings and luminous nights, and to honor yourself just as you are…. A mystic finds the magic in the midst of the nitty-gritty, the crusty spaghetti sauce pot in the sink and the crocus poking out of a spring snowfall, the unsigned divorce papers on the kitchen table and the results of your latest blood work on your computer screen.  

I know that’s not always easy. I am continually challenged to stop arguing with reality and instead soften into what is. For instance, my students may think I’m wise, but my kids seem to think I’m a dork. I don’t love this disconnect. Like you, maybe, I set myself up with an array of preconceived notions about the kind of family I would like to make, and then beat … myself [up] when things don’t work out the way I envisioned. 

Through accepting reality, we find a greater capacity to love what is.  

Over time, I learned to let go of my fantasy of the perfect family and to find beauty, meaning, and wholeness in the heart of reality. Unpredictable, ever-changing, humiliating, and humbling reality. I began to take a look at the white supremacy embedded in my liberal self-image, noticing the odor of a white savior complex rising from my resentment that my brown children did not appreciate all I had done for them. Eventually, I even came to love unlovable me, against all odds.  

Chances are, if you are a parent, whether adoptive or biological, you too have experienced the collapse of your parenting fantasies. You also have received an open invitation to accept the kids you have and forgive the parent you are, with a degree of humility bordering on humiliation and a dash of humor that can sometimes carry maniacal overtones…. 

This is the human condition. And at the very center of your own shattered dream, the face of the sacred flashes and glimmers. The holy disaster is a beckoning. Come. Enter the fire of love and let it remake you again and again. To be an ordinary, everyday mystic is to take your rightful place on the throne of what is.