Sikhská aktivistka Valarie Kaur v rozhovoru pro Denní meditace vypráví krátký příběh guru Nanáka (1469-1539), zakladatele sikhské víry: 

Příběh vypráví, že každé ráno seděl muž jménem Nanak u řeky, meditoval o světě a přijímal bolest světa do svého srdce, dokud v něm nezakrněla. Jednoho rána se od řeky nevrátil. Lidé ho považovali za mrtvého, za utonulého. Slunce vyšlo a zapadlo. Slunce vyšlo a slunce zapadlo. A třetího dne byla spatřena postava sedící na hřbitově pokrytém popelem. Byl to Nanak, ale nebyl to Nanak. Byl znovuzrozen v těch vodách a jeho první výrok zněl: "Nako Hindu. Nako Musliman." Všichni se na něj podívali a řekli mu: "Nako Musliman. Žádný hinduista neexistuje. Neexistuje žádný muslim. To bylo víc než chovej se k bližnímu tak, jak by ses choval sám k sobě. Bylo to víc než přijmout cizince. Tohle bylo: Neexistuje žádný cizinecr. Neexistuje vůbec žádné ty proti mně. My tvoříme jeden druhého. [1] 

Kaur popisuje jak jeho následovníci proměnili svou kulturu:  

[Nanak] začal zpívat mocnou mystickou poezii za doprovodu muslimského barda. Dvacet čtyři let putoval guru Nanak po všech světových stranách pěšky..... Všude, kam přišel, jeho písně nesly vizi, která přistála v lidských srdcích: Všichni můžeme zakusit pravdu Jednoty, a když ji zakusíme, inspiruje nás to k tomu, abychom se starali jeden o druhého a bojovali jeden za druhého. Snad nejsilnější na guru Nanakovi bylo to, jak destiloval mystické jádro všech moudrých tradic světa do jejich podstaty: lásky. 

Následovníci guru Nanáka se nazývali sikhové, hledači nebo studenti..... Sikhové věřili, že lidé všech kast, pohlaví, vyznání, ras a míst jsou si rovni..... Byl to radikální experiment, který se bouřil proti kastovní hierarchii a feudálnímu řádu té doby, mystika, která inspirovala revoluční společenské změny.... Ideálním archetypem se v sikhské tradici stal sant sipahi: mudrc bojovník. [2] 

Příklad dědečka Kaur formoval trajektorii její tvorby:  

Můj dědeček byl prvním mudrcem bojovníkem, kterého jsem poznala..... Táta Dží si každý den uvázal turban, sepjal ruce za zády a pozoroval svět očima plnýma úžasu. Když poslouchal kírtan, posvátnou hudbu, zavřel oči a nechal v sobě hudbu podivuhodně znít; na své zahradě psal básně….

Když jsem každý večer usínal, zpíval Papa Ji Mool Mantr, základní verš, který otevírá Guru Granth Sahib, náš posvátný kánon hudební moudrosti. Začíná výrokem "Ik Onkar", což znamená Jednota, věčně se rozkládající. "Odtud pramení veškerá sikhská moudrost," říkával Papa Ji. Všichni jsme součástí Jednoty. Oddělenost je iluze: Neexistuje žádná podstatná oddělenost mezi tebou a mnou, tebou a ostatními lidmi, tebou a jinými druhy nebo tebou a stromy. Můžete se podívat na kohokoli nebo cokoli a říct: Jsi součástí mne, kterou ještě neznám. [3]  

In an interview for the Daily Meditations, Sikh activist Valarie Kaur tells a brief story of Guru Nanak (1469–1539), founder of the Sikh faith: 

The story goes that every morning a man named Nanak sat by a river and meditated on the world and took the pain of the world into his heart until it crescendoed inside of him. One morning he did not return from the river. People thought him a dead man, a drowned man. The sun rose and the sun fell. The sun rose and the sun fell. And on the third day, a figure was spotted, seated in a cemetery covered in ash. It was Nanak, but not Nanak. He had been rebirthed in those waters and his first utterance was “Nako Hindu. Nako Musliman.” There is no Hindu. There is no Muslim. This was more than treat your neighbor as you would yourself. This was more than taking in the stranger. This was: There is no stranger. There is no you-against-me at all. We constitute each other. [1] 

Kaur describes how his followers transformed their culture:  

[Nanak] began to sing powerful mystical poetry, accompanied by a Muslim bard. For twenty-four years, Guru Nanak traveled in each of the cardinal directions on foot…. Everywhere he went, his songs held a vision that landed in people’s hearts: We can all taste the truth of Oneness, and when we do, we are inspired to care for one another, and fight for one another. Perhaps what was most powerful about Guru Nanak is how he distilled the mystical heart of all the world’s wisdom traditions into its essence: love. 

Guru Nanak’s followers were called Sikhs, seekers or students…. Sikhs believed that people of all castes, genders, faiths, races, and places were equal…. It was a radical experiment that rebelled against the caste hierarchy and feudal order of the era, a mysticism that inspired revolutionary social change…. The ideal archetype in the Sikh tradition became the sant sipahi: the sage warrior. [2] 

Kaur’s grandfather’s example shaped the trajectory of her work:  

My grandfather was the first sage warrior I knew…. Papa Ji tied his turban every day, clasped his hands behind his back, and surveyed the world through the eyes of wonder. When he listened to kirtan, sacred music, he closed his eyes and let the music resound wondrously within him; he wrote poetry in his garden….

As I fell asleep each night, Papa Ji would sing the Mool Mantr, the foundational verse that opens the Guru Granth Sahib, our sacred canon of musical wisdom. It begins with the utterance “Ik Onkar,” which means Oneness, ever-unfolding. “All of Sikh wisdom flows from here,” Papa Ji would say. All of us are part of the One. Separateness is an illusion: There is no essential separateness between you and me, you and other people, you and other species, or you and the trees. You can look at anyone or anything and say: You are a part of me I do not yet know. [3]