Otec Richard poukazuje na proměňující sílu svatého Františka a dalších novějších mystiků a proroků.  

František z Assisi (1182-1226) byl živým příkladem toho, kam nás všechny přitahuje a vede. Stejně jako kosmický Kristus slouží jako bod Omega (termín Teilharda de Chardin) pro celé dějiny, je i František prvotním atraktorem neboli tím, co středověcí teologové nazývali "poslední příčinou". Kristus a František táhnou lidstvo kupředu právě tím, že sami procházejí celou cestu. Proměnění lidé jednoduše proměňují lidi a nastavují laťku dějin výš pro nás všechny. To je jeden ze způsobů, jak zásadně "pomáháme" druhým lidem.  

Jsme-li sami zcela soustředěni na své osobní bezpečí nebo na potřebu odpovědí a vysvětlení, nemáme téměř žádnou schopnost byť jen minimálně pochopit co, proč a kdo osob, jako je František, jiní mystici nebo dokonce někdo jako sám Ježíš, kteří působí na zcela jiné úrovni vědomí. Takoví lidé vědí, že "já a Otec jsme jedno" (Jan 10,30). Takové hluboké humanizátory a divotvůrce máme tendenci stahovat na svou vlastní pohodlnou úroveň a ve skutečnosti máme jen malou zvědavost nebo schopnost zajímat se o jejich hlavní poselství.  

Vývojoví odborníci tvrdí, že to nejlepší, co my lidé dokážeme - ve velmi dobrý den -, je možná pochopit někoho, kdo nás trochu přesahuje. Být pozván dopředu proroky a mystiky - ačkoli se vždy setkávají s velkým odporem - je jasný vzor historie. V posledních staletích to bohužel známe ze života Abrahama Lincolna, Mahátmy Gándhího, Nelsona Mandely, Wangari Maathaiové, Dorothy Dayové, mnoha generálních tajemníků OSN a Martina Luthera Kinga mladšího. Tragické je, že pokročilejší lidi obvykle nemilujeme a nepřijímáme, ale dost často je nenávidíme a bojíme se jich. František je opravdu úžasnou výjimkou. Nějakým způsobem se mu daří, že ho dodnes milují, obdivují a napodobují i nekřesťanská náboženství a velmi sekulární lidé.  

Bůh nám dává vysoce vyvinuté lidi, aby nás všechny táhli kupředu. Křesťanské slovo pro ně bylo jednoduše "svatý". Nemůžeme si něco představit, dokud to nevidíme prostřednictvím živého modelu nebo archetypální postavy. Pak se to v našem vědomí konstelace jako možná možné i pro nás. František svým příběhem stále promazává kola vědomí a svatosti. Ta se pak osmózou vtírá a šíří dál.  

To jsem silně pocítil, když jsem byl pozván, abych doprovázel dalajlamu. Neřekl sice víc než: "Mým náboženstvím je laskavost," ale stadion byl plný. Fronty, jen aby ho mohli vidět, nebo se ho snad dotknout, sahaly přes most přes řeku Ohio až do Louisville. Mnozí poukazovali na přímou spojitost mezi touto událostí a přítomností Thomase Mertona dole v Kentucky v opatství Gethsemani. Merton, Matka Tereza, papež František a dalajláma jsou dobrými příklady hlavních přitahovačů v naší době.  

Father Richard points to the transformative power of St. Francis and other more recent mystics and prophets.  

Francis of Assisi (1182–1226) was a living exemplar of where we are all being attracted and led. Just as the Cosmic Christ serves as the Omega Point (Teilhard de Chardin’s term) for all of history, Francis is also a prime attractor, or what medieval theologians called a “final cause.” Christ and Francis draw humanity forward just by walking the full journey themselves. Transformed people quite simply transform people and set the bar of history higher for all of us. That is one of the ways we fundamentally “help” other people.  

If we ourselves are totally focused on our own personal security or on a need for answers and explanations, we have almost no ability to even minimally understand the what, why, and who of persons like Francis, other mystics, or even someone like Jesus himself, who operate out of a completely different level of consciousness. Such people know that “I and the Father are one” (John 10:30). We tend to drag down such profound humanizers and divinizers to our own comfortable level and actually have little curiosity or ability to care about their major message.  

Developmental experts state that the best we humans can do—on a very good day—is perhaps understand someone a bit beyond ourselves. Being invited forward by prophets and mystics—though they invariably face great resistance—is the clear pattern of history. We sadly know this to be true in recent centuries from the lives of Abraham Lincoln, Mahatma Gandhi, Nelson Mandela, Wangari Maathai, Dorothy Day, many UN secretaries-general, and Martin Luther King Jr. Tragically, we don’t usually love and embrace more advanced people, but quite often hate and fear them. Francis is really an amazing exception. He somehow succeeds in being loved, admired, and imitated even by non-Christian religions and very secular people to this day.  

God gives us highly evolved people to pull us all forward. The Christian word for them was simply “saint.” We cannot imagine something until we see it through a living model or archetypal figure. Then it constellates in our consciousness as maybe possible for us too. Through his story, Francis is still greasing the wheels of consciousness and holiness. It then rubs off and spreads out by osmosis.  

I felt this strongly when I was invited to accompany the Dalai Lama. He said little beyond, “My religion is kindness,” but the stadium was packed. The lines just to see him, or perhaps touch him, reached across the Ohio River bridge to Louisville. Many pointed out the direct line between that event and Thomas Merton’s presence down the Kentucky road at Gethsemani Abbey. Merton, Mother Teresa, Pope Francis, and the Dalai Lama are all good examples of prime attractors in our own time.