Otec Richard Rohr shrnuje vzorec pěti fází změn, které proběhly v náboženských a kulturních institucích. Tyto etapy nazývá "pět M": human, pohyb, stroj, památník a paměť.  

Zdá se, že mnoho velkých věcí v dějinách začíná jedinou human bytostí.Řekne-li člověk něco plného života, co dobře pojmenovává skutečnost, poselství často přechází do druhé fáze, kdy se stává hnutím.To je období největší energie. Církev je v největší vitalitě jako "Ježíšovo hnutí" a instituce je pouze prostředníkem tohoto hnutí. Žádný jednotlivec nikdy nemůže ovládat samotné hnutí prostřednictvím nějaké teologie, doktríny nebo dogmatu. Nemůžeme ovládat vanutí Ducha. Fáze hnutí je vždy velmi vzrušující, tvůrčí a také riskantní. 

Je riskantní, protože Boží hnutí v dějinách je větší než jakákoli denominace, jakákoli kultura nebo jakákoli tradice, která je schopna ho verbalizovat. V této fázi se cítíme mimo kontrolu, a přesto, proč by někdo chtěl, aby to bylo něco menšího? Vážili bychom si a milovali Boha, kterého bychom mohli ovládat? Vážili bychom si opravdu církve, která by předpokládala, že dokáže předvídat a ovládat Boží jednání? Myslím, že ne, a přesto se zdá, že právě o to tolik nezralých náboženství usiluje - o kontrolu nad Bohem tím, že ho "správně" uctívají a mluví o něm. A tak se poměrně rychle přesouváme ven a za fázi riskantního pohybu do fáze stroje. To je předvídatelné a pochopitelné, i když v některých ohledech nešťastné. 

Instituční neboli stádium stroje hnutí bude nutně méně živým projevem. To není špatné, i když je to vždy překvapivé pro ty, kteří vidí církev jako cíl sám o sobě, a ne pouze jako prostředek pro původní vizi. Když si neuvědomujeme omezené schopnosti stroje, snažíme se z něj udělat něco víc, než je. Děláme z něj monument, uzavřený systém fungující uvnitř své vlastní, často samoúčelné logiky. Do té doby je velmi těžké riskovat pro Boha nebo pro hodnoty evangelia.

Nakonec se tento pomník a jeho udržování a sebezáchova stávají cílem samy o sobě. Je snadné jen nastoupit a poklonit se památce, aniž bychom sami věděli proč nebo toužili po Bohu. Není tu ani náznak vědomí, že jsme vyvolení a milovaní Bohem, který nás zve na vnitřní cestu. V tomto stavu je náboženství pouhou záminkou, jak zůstat v nevědomí a držet se vzpomínky na něco, co kdysi muselo být velkým dobrodružstvím. Obávám se, že křesťanství už není život sám o sobě, ale vlastně náhražka života, nebo ještě hůře, vyhýbání se životu. Tajemství spočívá v tom, umět si udržet kontakt s lidskou a pohybovou etapou, aniž bychom byli naivní ohledně nutnosti některých strojů a nevyhnutelnosti těch, kteří milují pomníky. Musíme být také upřímní; všichni milujeme pomníky, pokud jsou to pomníky našeho člověka, našeho pohybu nebo našeho stroje.  

Father Richard Rohr summarizes a pattern of five stages of change that have taken place in religious and cultural institutions. He calls these stages the “Five M’s”: human, movement, machine, monument, and memory.  

It seems that many great things in history start with a single human being. If a person says something full of life that names reality well, the message often moves to the second stage of becoming a movement. That’s the period of greatest energy. The church is at its greatest vitality as the “Jesus Movement,” and the institution is merely the vehicle for that movement. No single person can ever control the movement itself through any theology, doctrine, or dogma. We cannot control the blowing of the Spirit. The movement stage is always very exciting, creative, and also risky. 

It’s risky because God’s movement in history is larger than any denomination, any culture, or any tradition’s ability to verbalize it. We feel out of control in this stage, and yet why would anybody want it to be anything less? Would we respect and love a God that we could control? Would we really respect a church that presumed it could predict and contain God’s actions? I don’t think so, yet that’s what so much immature religion seems to want—control over God by worshiping and talking about God “correctly.” So, we move rather quickly out and beyond the risky movement stage to the machine stage. This is predictable and understandable, even if unfortunate in some ways. 

The institutional or machine stage of a movement will necessarily be a less-alive manifestation. This isn’t bad, although it’s always surprising for those who see church as an end in itself instead of merely a vehicle for the original vision. When we don’t realize a machine’s limited capacities, we try to make it into something more than it is. We make it a monument, a closed system operating inside of its own, often self-serving, logic. By then, it’s very hard to take risks for God or for gospel values. 

Eventually this monument and its maintenance and self-preservation become ends in themselves. It’s easy just to step on board and worship at a monument without ever knowing why or longing for God ourselves. There’s no hint of knowing that we are chosen and beloved by God, who invites us to an inner journey. In this state, religion is merely an excuse to remain unconscious, holding on to a memory of something that must once have been a great adventure. I’m afraid that Christianity is no longer life itself, but actually a substitute for life or, worse, an avoidance of life. The secret is to know how to keep in touch with the human and movement stages without being naïve about the necessity of some machines and the inevitability of those who love monuments. We must also be honest; all of us love monuments when they are monuments to our human, our movement, or our machine.