Duchovní spisovatelka Debie Thomasová se zamýšlí nad významem soli pro Ježíšovy první posluchače: 

Do poměrně nedávné doby v dějinách lidstva byla sůl jedním z nejvyhledávanějších komodit. Staří lidé věřili, že sůl zažene zlé duchy. Náboženské smlouvy byly často pečetěny solí. Sůl se používala k léčebným účelům, k dezinfekci ran, kontrole krvácení, stimulaci žízně a léčbě kožních chorob…. Když Ježíš nazývá své posluchače "solí země", říká tím něco hlubokého, co v našem kontextu jednadvacátého století snadno přehlédneme.

Především nám říká, kdo jsme. My jsme sůl. Nejsme "předpokládanou" solí, nejsme "povzbuzováni, abychom se stali" solí, ani nám není slibováno, že "pokud se staneme" solí, Bůh nás bude více milovat. Jazyk, který Ježíš používá, je stoprocentně popisný; je to vyjádření naší identity. Jsme solí země. Jsme to, co posiluje nebo rozhořčuje, uklidňuje nebo dráždí, rozpouští nebo štípe, uchovává nebo ničí. V dobrém i zlém jsme solí země a záleží na tom, jak se svou slaností naložíme. Záleží na tom hodně. Ať chceme, nebo ne, ať si toho všimneme, nebo ne, ať to děláme záměrně, nebo ne, ovlivňujeme svět, ve kterém žijeme.  

Thomas popisuje vliv soli na vše, čeho se dotkne.  

Sůl neexistuje proto, aby se zachovala; existuje proto, aby zachovala to, co není sama..... Sůl má vylepšovat, nikoliv ovládat. Křesťanská slanost léčí; nezraňuje. Očišťuje; nevysušuje. Změkčuje, neničí....  

Jednou z největších tragédií historického křesťanství bylo nepochopení tohoto rozdílu. Sůl zaniká , když dominuje. Místo aby vyvolávala dobro, ničí bohatý potenciál všude kolem sebe. Sůl vylitá bez rozvahy za sebou zanechává spálený, hořký pocit. Ničí to, co se snaží vylepšit. Odpuzuje.  

Takovou pověst má bohužel v dnešní době křesťanství. Jsme známí jako sůl, která zhoršuje rány, dráždí duše a ničí dobro. Jsme považováni za arogantní, panovačné, protivné a bez zájmu o vylepšení čehokoli kromě sebe samých. Jsme známí tím, že svou moc hromadíme, nikoliv rozdáváme. Jsme známí tím, že zahanbujeme, nikoli žehnáme. Jsme známí tím, že svá slova používáme k pálení, ne k léčení.  

To není to, co Ježíš zamýšlí, když nás nazývá solí země..... Sůl v nejlepším případě udržuje a obohacuje život. Rozvážně se sype, aby na zemi bylo znát Boží království - království koření a chuti, království zdraví a celistvosti, království rozmanité hloubky, chuti a složitosti.  

V horském kázání Ježíš konkretizuje dílo lásky, soucitu, uzdravení a spravedlnosti. Nestačí jen věřit. Nestačí se vyhřívat ve své blaženosti, zatímco stvoření hoří. Být požehnaný, být solí, být Ježíšovými následovníky znamená brát vážně to, co naše identita znamená.  

Spiritual writer Debie Thomas considers the significance of salt to Jesus’ first listeners:  

Until fairly recently in human history, salt was one of the most sought after commodities. The ancients believed that salt would ward off evil spirits. Religious covenants were often sealed with salt. Salt was used for medicinal purposes, to disinfect wounds, check bleeding, stimulate thirst, and treat skin diseases…. When Jesus calls his listeners “the salt of the earth,” he is saying something profound, something easy to miss in our twenty-first century context.  

First of all, he is telling us who we are. We are salt. We are not “supposed to be” salt, or “encouraged to become” salt, or promised that “if we become” salt, God will love us more. The language Jesus uses is 100 percent descriptive; it’s a statement of our identity. We are the salt of the earth. We are that which enhances or embitters, soothes or irritates, melts or stings, preserves or ruins. For better or for worse, we are the salt of the earth, and what we do with our saltiness matters. It matters a lot. Whether we want to or not, whether we notice or not, whether we’re intentional about it or not, we impact the world we live in.  

Thomas describes the impact of salt on all that it touches.  

Salt doesn’t exist to preserve itself; it exists to preserve what is not itself…. Salt is meant to enhance, not dominate. Christian saltiness heals; it doesn’t wound. It purifies; it doesn’t desiccate. It softens; it doesn’t destroy….  

One of the great tragedies of historic Christianity has been its failure to understand this distinction. Salt fails when it dominates. Instead of eliciting goodness, it destroys the rich potential all around it. Salt poured out without discretion leaves a burnt, bitter sensation in its wake. It ruins what it tries to enhance. It repels.  

This, unfortunately, is the reputation Christianity has these days. We are known as the salt that exacerbates wounds, irritates souls, and ruins goodness. We are considered arrogant, domineering, obnoxious, and uninterested in enhancing anything but ourselves. We are known for hoarding our power, not for giving it away. We are known for shaming, not blessing. We are known for using our words to burn, not heal.  

This is not what Jesus intends when he calls us the salt of the earth…. Salt at its best sustains and enriches life. It pours itself out with discretion so that God’s kingdom might be known on the earth—a kingdom of spice and zest, a kingdom of health and wholeness, a kingdom of varied depth, flavor, and complexity.  

In his Sermon on the Mount, Jesus makes concrete the work of love, compassion, healing, and justice. It’s not enough to believe. It’s not enough to bask in our blessedness while creation burns. To be blessed, to be salt, to be followers of Jesus, is to take seriously what our identity signifies.