Otec Richard identifikuje Boží přítomnost s námi - přímo tady a teď - ztělesněným způsobem.  

Většina věřících lidí, které jsem potkal - od upřímných laiků až po kněze a jeptišky - si stále představuje Boha někde jinde. Než budeme moci brát vážně "teď", musíme se posunout od uvažování o Bohu "tam venku" k poznávání Boha také "tady". Ve skutečnosti, tady je nejlepší přístupový bod! Pouze vnitřní zkušenost může přinést uzdravení rozkolu mezi člověkem a Bohem.  

Transformace přichází tím, že si uvědomíme své sjednocení s Bohem právě tady a teď - bez ohledu na jakýkoli náš výkon nebo úspěch. To je základní smysl milosti a my to musíme poznat sami. Nikdo toto poznání nemůže udělat za nás. Mohu říkat, kolikrát chci, že Bůh není jinde a nebe není později, ale dokud to někdo osobně a pravidelně nezažije, neuvěří tomu. 

Autentické křesťanství překonalo myšlenku "Bůh je jinde" přinejmenším dvěma hlavními a základními způsoby. Vtělením se Bůh v Ježíši stal tělem; Bůh viditelně vstoupil do hmotného světa, aby nám pomohl překonat iluzi oddělenosti (Jan 1,14). Za druhé, Bůh jako Duch svatý je přesně znám jako přebývající a oživující přítomnost. Intelektuální souhlas s těmito dvěma pravdami sám o sobě mnoho neznamená. Vtělení a přebývajícího Ducha poznáváme pouze skrze účast a praxi, kdy aktivně čerpáme z těchto nekonečných zdrojů. Představte si to jako situaci "použij, nebo ztratíš"! 

Dobrá teologie nám pomáhá poznat, že díky vtělení a Duchu v nás můžeme plně důvěřovat "teď". Doufám, že to nikoho nešokuje, když to řeknu: je to jako milování. Nemůžeme být s někým plně intimní prostřednictvím neurčité, amorfní energie; potřebujeme blízké, konkrétní, konkrétní spojení. Tak jsou naše lidské mozky nastaveny. 

Ježíš učí a sám je poselstvím přítomnosti, zde, konkrétnosti a tohoto. Prakticky jediným okamžikem, kdy Ježíš mluví o budoucím čase, je chvíle, kdy nám říká, abychom si s ním nedělali starosti (viz Mt 6,25-34). Nedělejte si starosti o časy a doby, nedělejte si starosti o to, kdy se Bůh vrátí, nedělejte si starosti o zítřek. Přemýšlení o budoucnosti nás drží v našich hlavách, daleko od přítomnosti - s Bohem, se sebou samými i mezi sebou navzájem. Ježíš mluví o minulosti ve smyslu odpuštění. Ježíš nám říká, abychom minulost odevzdali Božímu milosrdenství a jednání. [1] 

Plný a účastný význam Vánoc spočívá v tom, že toto jediné univerzální tajemství Božího vtělení je určeno i nám a pokračuje v nás! Nejde jen o důvěru v pravdu o Ježíšově těle, ale o důvěru v její pokračování prostřednictvím pokračujícího Těla Kristova - což je ještě větší akt víry, naděje a lásky a který jediný má moc měnit dějiny, společnost a všechny vztahy. Mít pouze mentální víru v Ježíše jako "Boží dítě" má v reálném světě jen malý nebo žádný účinek. [2] 

Father Richard identifies God’s presence with us—right here, right now—in an embodied way.  

Most religious people I’ve met—from sincere laypeople to priests and nuns—still imagine God to be elsewhere. Before we can take the “now” seriously, we must shift from thinking of God as “out there” to also knowing God “in here.” In fact, here is the best access point! Only inner experience can bring healing to the human-divine split.  

Transformation comes by realizing our union with God right here, right now—regardless of any performance or achievement on our part. That’s the core meaning of grace, and we have to know this for ourselves. No one can do this knowing for us. I could say as many times as I want that God is not elsewhere and heaven is not later, but until someone comes to personally and regularly experience that, they will not believe it. 

Authentic Christianity overcame the “God-is-elsewhere” idea in at least two major and foundational ways. Through the incarnation, God in Jesus became flesh; God visibly moved in with the material world to help us overcome the illusion of separation (John 1:14). Secondly, God as Holy Spirit is precisely known as an indwelling and vitalizing presence. By itself, intellectual assent to these two truths does little. The incarnation and Indwelling Spirit are known only through participation and practice, as we actively draw upon such Infinite Sources. Think of it as a “use it or lose it” situation! 

Good theology helps us know that we can fully trust the “now” because of the incarnation and the Spirit within us. I hope it doesn’t shock anyone to hear me say this: it’s like making love. We can’t be fully intimate with someone through vague, amorphous energy; we need close, concrete, particular connections. That’s how our human brains are wired. 

Jesus teaches and is himself a message of now-ness, here-ness, concreteness, and this-ness. Virtually the only time Jesus talks about future time is when he tells us not to worry about it (see Matthew 6:25–34). Don’t worry about times and seasons, don’t worry about when God will return, don’t worry about tomorrow. Thinking about the future keeps us in our heads, far from presence—with God, with ourselves, and with each other. Jesus talks about the past in terms of forgiving it. Jesus tells us to hand the past over to the mercy and action of God. [1] 

The full and participatory meaning of Christmas is that this one universal mystery of divine incarnation is also intended for us and continues in us! It is not just about trusting the truth of the body of Jesus, but trusting its extension through the ongoing Body of Christ—which is an even bigger act of faith, hope, and love and which alone has the power to change history, society, and all relationships. To only hold a mental belief in Jesus as the “Child of God” has little or no effect in the real world. [2]