Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.
Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání.
Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.
Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.
Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování.
Pavel Hrdina a Martin Šmídek
Svatost je naše první přirozenost Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ponese hojné ovoce, protože beze mne nemůžete nic dělat. Otec Richard Rohr chápe Ježíšovu metaforu o vinném kmeni a ratolestech jako ilustraci vzájemného přebývání: Kristus v nás a my v Kristu.Motivace, smysl a vnitřní energie jakéhokoli jednání pochází z jeho konečného zdroje, kterým je základní a základní úhel pohledu člověka. Jaká je jejich skutečná a upřímná motivace? Co vidí? Je to odříznutá větev, egoistické já, které se snaží pracovat na vlastní pěst (Jan 15,5-6)? Je to člověk, který potřebuje mít pravdu, nebo člověk, který chce milovat?" Větev, která zůstala láskyplně a vědomě spojena se svým Zdrojem (Bohem, Ježíšem, naší Vyšší mocí), nabízí zcela jinou perspektivu. Když Ježíš mluvil o odříznuté větvi, měl na mysli člověka, který vidí pouze z malé pozice já a to, co splňuje moje potřeby. Zdá se mi, že naše společnost je z velké části obydlena takovými odříznutými ratolestmi, kde se angažovanost pro společné dobro stala vzácností. Vidění optikou přesahující naše vlastní já nazývám participativním viděním. Je to nové já, které může s Pavlem nadšeně říci: "Nežiji už já, ne já, ale je to Kristus, který nyní žije ve mně" (Gal 2,20). Toto prvotní společenství okamžitě sděluje prostornost, radost a tichou spokojenost. Není úzkostné, protože iluze propasti mezi mnou a světem již byla překonána. Zralý věřící ví, že není možné nebýt ve spojení se Zdrojem neboli být "na vinném kmeni", jak říká Ježíš. Většina lidí tam však ještě vědomě není. Nejsou "zachráněni" sami před sebou, což je to jediné, před čím skutečně potřebujeme být zachráněni. Ještě nežijí ze své objektivní, zcela dané a nezasloužené identity, "skryté s Kristem v Bohu" (Kol 3,3). Pro většinu z nás je naše vlastní nejhlubší identita stále ještě dobře skrytá. Prvotním a nenahraditelným úkolem náboženství je přivést tuto základní pravdu o naší společné identitě v Bohu k plnému a vděčnému vědomí. To je jediný skutečný smysl svatosti. Ironií je, že tato svatost je vlastně naší první přirozeností, přesto jsme ji tak znemožnili, že se nestala ani naší druhou přirozeností, kterou bychom mohli snadno a důstojně nosit. Z této základní Kristovy identity jsme udělali soutěž v důstojnosti, respektive morální soutěž, v níž téměř nikdo nevyhrává. Je to něco, do čeho můžeme pouze spadnout a co můžeme přijmout - a nic, čeho bychom mohli dosáhnout, což naprosto ponižuje ego, svéhlavost a všechny přehnaně úspěšné lidi. Fr. Richard Rohr, OFM přeloženo DeepL | Holiness Is Our First Nature
I am the vine, you are the branches. Whoever remains in me and I in them will bear much fruit, because without me you can do nothing. Father Richard Rohr understands Jesus’ vine and branches metaphor as an illustration of mutual indwelling: Christ in us and us in Christ. The motivation, meaning, and inherent energy of any action comes from its ultimate source, which is the person’s foundational and core vantage point. What is their real and honest motivation? What does the seeing? Is it the cut-off branch, the egoic self, trying to work on its own (John 15:5–6)? Is it a person needing to be right or is it a person who wants to love? A branch that has remained lovingly and consciously connected to its Source (God, Jesus, our Higher Power) offers a very different perspective. When Jesus spoke of a cut-off branch, he meant a person who can only see from the small position of me and what meets my needs. It seems to me our society is largely populated by such disconnected branches, where a commitment to the common good has become a rarity. Seeing through a lens beyond our own self is what I call participative seeing. This is the new self that can say excitedly with Paul, “I live no longer, not I, but it is Christ now living in me” (Galatians 2:20). This primal communion immediately communicates a spaciousness, a joy, and a quiet contentment. It is not anxious, because the illusion of a gap between me and the world has already been overcome. A mature believer knows that it is impossible not to be connected to the Source, or to be “on the vine,” as Jesus says. But most people are not consciously there yet. They are not “saved” from themselves, which is the only thing we really need to be saved from. They do not yet live out of their objective, totally given, and unearned identity, “hidden with Christ in God” (Colossians 3:3). For most of us, our own deepest identity is still well hidden from us. Religion’s primary and irreplaceable job is to bring this foundational truth of our shared identity in God to full and grateful consciousness. This is the only true meaning of holiness. The irony is that this holiness is actually our first nature, yet we made it so impossible that it didn’t even become our second nature that we could easily wear with dignity. This core Christ identity was made into a worthiness contest, or a moral contest, at which almost no one wins. This is something we can only fall into and receive—and nothing that we can achieve, which utterly humiliates the ego, the willful, and all overachievers. Fr. Richard Rohr, OFM |