Od počátku věků až dodnes celé stvoření, jak víme, sténá v jednom velkém porodu. -Římanům 8,22 

Otec Richard Rohr píše o evoluční víře podložené Písmem a o základní důvěře v nikdy nekončící Boží lásku a tvořivost: 

V této pasáži se zdá, že svatý Pavel plně uznává evoluci. Vždy mi připadalo naprosto zvláštní, že by v křesťanské teologii nebo praxi měl existovat jakýkoli odpor vůči evoluci nebo evolučnímu myšlení. Křesťané by měli být první v řadě, kdo by takové dynamické pojetí Boha uznával a spolupracoval s ním. Možná se však mnohým takový vztahový Bůh - se vším, co z toho vyplývá - nelíbí a setkali se jen s "látkou", kterou nazývají Bohem. Statické pojetí Boha činí statickým i všechno ostatní, včetně samotných našich představ o spiritualitě, dějinách a náboženství.  

Jestliže je náš Bůh zároveň vtělený aimplantovaný, jak Kristus, tak Duch svatý, pak je rozvíjející se vnitřní dynamismus v celém stvoření nejen jistý, ale také se pohybuje pozitivním směrem. Pokud by tomu tak nebylo, museli bychom zpochybnit samotnou účinnost, spásu, naději a vítězství, které křesťanské evangelium tak velkoryse slibuje. Základní naděje vyžaduje základní víru ve svět, který se stále a stále rozvíjí.

Věřím, že jako "děti vzkříšení" (Lk 20,36) jsme zatíženi i rozjasněni kosmickou a nezadržitelnou nadějí - a nikdy ji nemůžeme plně naplnit. Jsme obtěžkáni i rozjasněni darem optimismu, jehož prameny nejsou racionální, vědecké, a dokonce ani prokazatelné pro ty, kdo ho nemají. Přesto tiká z hlubokého místa v našem nitru. [1] 

Evoluční myšlení je vlastně kontemplativní myšlení, protože ponechává celé pole budoucnosti v Božích rukou. Je to způsob myšlení, který souhlasí s pokorným držením přítomnosti s tím, co jen předběžně zná s jistotou. Pro mě je to pravá víra a je to jádro věci, protože už nepotřebujeme zcela předvídatelný výsledek. Vím, že je velmi těžké existovat v takové nejistotě a většina z nás v tom nemá praxi. Křesťanství předané mnohým z nás víru takto nedefinovalo; bylo to velmi statické pojetí času a poznání. Nemuseli jsme se podílet na organickém pohybu ve své vlastní duši, v duši svého manželství, své rodiny nebo svého společenství.  

Kontemplativní mysl je evoluční mysl a myslím, že je to mysl Kristova. Umožňuje, aby se budoucnost zjevovala, aniž by ji současné okolnosti zcela předurčovaly. Všichni potřebujeme určitou míru předvídatelnosti, ale ve víře mohu do jisté míry žít bez jistoty. Žít v tomto napětí, v tomto mezidobí, by se dalo nazvat evolučním myšlením, nebo by se to dalo nazvat důvěrou v hluboký čas. Důvěřuji, že tam teče hluboká řeka. I když se toho na horním toku řeky moc neděje, stále důvěřuji hluboké řece. [2]  

From the beginning of time until now, the entire creation, as we know, has been groaning in one great act of giving birth. —Romans 8:22 

Father Richard Rohr writes of an evolutionary faith informed by Scripture and a foundational trust in God’s never-ending love and creativity:  

In this passage, St. Paul seems to fully acknowledge evolution. It’s always seemed completely strange to me that there should be any resistance whatsoever to evolution or evolutionary thinking in Christian theology or practice. Christians should have been the first in line to recognize and cooperate with such a dynamic notion of God. But maybe many do not enjoy such a relational God—with all that implies—and have just met a “substance” they call God. A static notion of God makes everything else static too, including our very notions of spirituality, history, and religion.  

If our God is both incarnate and implanted, both Christ and Holy Spirit, then an unfolding inner dynamism in all creation is not only certain, but also moving in a positive direction. If not, we would have to question the very efficacy, salvation, hope, and victory that the Christian gospel so generously promises. Foundational hope demands a foundational belief in a world that is still and always unfolding.  

I believe that as “children of the resurrection” (Luke 20:36), we are both burdened and brightened by a cosmic and irrepressible hope—and we can never fully live up to it. We are both burdened and brightened with the gift of an optimism whose headwaters are neither rational, scientific, nor even provable to those who do not have it. Yet it ticks away from a deep place within us. [1] 

Evolutionary thinking is actually contemplative thinking, because it leaves the full field of the future in God’s hands. It’s a way of thinking that agrees to hold the present humbly, with what it only tentatively knows for sure. For me, that’s true faith, and it’s the heart of the matter, because we no longer need a totally predictable outcome. I know it’s very hard to exist in such an uncertain place and most of us aren’t practiced in it. The Christianity handed down to many of us didn’t define faith in that way; it was a very static notion of time and knowledge. We didn’t have to participate in the organic movement in our own soul, in the soul of our marriage, our family, or our community.  

The contemplative mind is an evolutionary mind, and I think it’s the mind of Christ. It allows the future to reveal itself, without present circumstances totally predicting it. We all need some degree of predictability, but in faith, I can live without certainty to some degree. Living in that tension, that in-between, could be called evolutionary thinking or it could be called trusting in deep time. I’m trusting there’s a deep river flowing. Even when not much is happening on the upper river, I still trust the deeper river. [2]