Ježíš nás vyzývá, abychom se stáhli ze světa velikosti, jasnosti, bezprostřednosti, dobrého vzhledu a bezpečí a místo toho vnímali život jako malost, trpělivost, pokoru, vnitřní moudrost a riskování.
-Richard Rohr, Ježíšův alternativní plán

Otec Richard se zamýšlí nad tím, jak Ježíšova podobenství odhalují Boží říši: 

Třináctá kapitola Matoušova evangelia obsahuje sedm podobenství o nebeském království neboli "Boží říši". V prvním z nich Ježíš říká, že Boží slovo je jako semeno, které je zaseto do srdcí mnoha lidí, ale do Boží říše patří jen ti, kteří ho v sobě nechají růst (Mt 13,4-9). [1] V podobenství o plevelu a pšenici Ježíš jako by říkal, že tento svět je směsicí různých věcí. Bůh dovoluje, aby na jednom poli rostlo společně dobro i zlo. Na konci času pak Bůh rozhodne, co je pšenice a co plevel. Svým způsobem podobenství říká, že není naší věcí to plně rozklíčovat (13,24-30). [2]  

Tato božská sféra se také nenachází pouze v jednom člověku; šíří se a roste od člověka k člověku, ovlivňuje skupiny a společnosti. Ve třetím a čtvrtém podobenství Ježíš přirovnává království ke stromu, který šíří své větve, a ke kvasu, který proniká těstem, vždy prostupuje, organicky utváří a proměňuje struktury (13,31-33). Boží království je něco, co se dotýká, inspiruje a oživuje všechny věci od jejich středu směrem ven - a mění je.  

Další podobenství jsou nejkratší, ale patří k mým nejoblíbenějším. Ukazují, že lidé mohou rozpoznat království, když ho najdou, a pokud jsou ochotni vzdát se mnohého, aby se stali jeho součástí:  

Království nebeské je jako poklad ukrytý na poli, který někdo našel; bezpečně si ho uschová, šťastně odejde, prodá všechno, co má, a koupí pole.(13:44)  

Království nebeské je jako obchodník, který hledá krásné perly; když najde jednu velmi cennou, odejde, prodá všechno, co má, a koupí ji (13:45-46).  

Napadá mě mnoho současných příkladů, jak lidé riskují bezpečí, aby se podělili o život a hledali Boží království: modlitební skupiny, služby pro mír a spravedlnost, sociální agentury a útulky, společenství kontemplace a akce. Život v tomto posvátném rozměru je možná duchovní, ale také velmi reálný, a když ho objevíme, je velmi přitažlivý.  

V sedmém podobenství Ježíš opakuje myšlenku, že Boží říše má jen málo společného s egoistickými očekáváními naší kultury nebo náboženství (13,47-50). Žádná církev, společenství ani jednotlivec nejsou dokonalí. My lidé se od Boží říše vždy odvracíme a pak podstupujeme nové obrácení, abychom se vrátili. Abychom se obrátili ke Království, musíme se odvrátit od svého menšího já. Abychom mohli říci: "Přijď království tvé", musíme hned v dalším nádechu říci: "Jdi království mé". [3] 

Jesus invites us to withdraw our allegiance from a world of bigness, clarity, immediacy, looking good, and security and to see life instead as smallness, patience, humility, inner wisdom, and risk-taking.
—Richard Rohr, Jesus’ Alternative Plan 

Father Richard considers how Jesus’ parables reveal the realm of God: 

Chapter 13 of Matthew’s Gospel contains seven parables on the kingdom of heaven or “realm of God.” In the first, Jesus says the word of God is like a seed which is sown in the hearts of many, but only those who let it grow within them belong to God’s realm (Matthew 13:4–9). [1] In the parable of the weeds and the wheat, Jesus seems to say that this world is a mixture of different things. God allows both good and bad to grow in the same field together. Then, at the end of time, God will decide what is wheat and what is a weed. In a certain way, the parable is saying it’s none of our business to fully figure it out (13:24–30). [2]  

This divine realm is also not to be found in just one person; it spreads and grows from person to person, influencing groups and societies. In the third and fourth parables, Jesus compares the kingdom to a tree that spreads its branches and to yeast that filters through dough, always pervading, organically forming and transforming structures (13:31–33). The realm of God is something that touches, inspires, and enlivens all things from their very center outward—and changes them.   

The next parables are the shortest, but they are two of my favorites. They show that people can recognize the kingdom when they find it, and if they are willing to give up a great deal to become part of it:   

The kingdom of heaven is like treasure hidden in a field which someone has found; he keeps it safe, goes off happy, sells everything he owns, and buys the field. (13:44)  

The kingdom of heaven is like a merchant looking for fine pearls; when he finds one of great value he goes and sells everything he owns and buys it (13:45–46).   

I can think of many contemporary examples of how people have risked security to share lives and seek God’s realm: prayer groups, peace and justice ministries, social agencies and shelters, communities of contemplation and action. Living in this sacred dimension may be spiritual, but it’s also very real, and it’s very attractive when we discover it.    

In the seventh parable, Jesus reiterates the idea that the realm of God has little to do with the ego-based expectations of our culture or religion (13:47–50). No church, community, or individual is perfect. We humans are always turning away from the realm of God and then undergoing a new conversion to return. To turn toward the kingdom, we must turn away from our smaller selves. To say, “Thy kingdom come,” we must say in the next breath, “My kingdom go.” [3]