Doktorka Barbara Holmesová ve své knize Rasa a kosmos rozšiřuje hledání spravedlnosti a osvobození na kosmickou úroveň.  

Jazyky fyziky a kosmologie nabízejí mocné analogie, které odhalují naši kosmickou a duchovní identitu a posilují naši kolektivní tvořivost. Jedno je jisté: Přestože se z této svízelné situace nemůžeme dostat rozumem, můžeme vesmíru umožnit, aby nám prostřednictvím nás odhalil svá tajemství. Můžeme společně rozjímat a uvažovat. Můžeme rozšířit svůj duchovní a kosmický slovník a nechat tajemství života proniknout do každé buňky. Čekali jsme dost dlouho. Je čas udělat transcendentní skok vpřed v naději na osobní a komunitní uzdravení i společnou kosmickou budoucnost. [1] 

Holmes pokračuje: 

Jakékoli společenství, které vybudujeme na Zemi, bude jen malým modelem vesmíru, jehož společenství zahrnuje miliardy hvězd a planetárních systémů. Jsme sami? To nevíme, ale pokud nevíme, jak se stát společenstvím s naším vlastním druhem, jak máme najít harmonii s ostatními formami života ve vesmíru? Naše představy o společenství začínají roztříštěností, odlišností a nesourodostí, která hledá celistvost. 

Naše milované společenství je pokusem slepit nesourodé kultury, jazyky a etnické kořeny do jednoho vzájemně oddaného celku. Vesmír vypráví úplně jiný příběh - že všechno je zakomponováno do všeho....  

Přestože jazyky nové fyziky a kosmologie zavrhují mechanistické chápání vesmíru ve prospěch potenciálu, milujeme řád. Vidíme ho tam, kde neexistuje, a vnucujeme ho prostřednictvím našich vyprávění. Vše, co děláme, skrývá jednotu, která se zdá být našemu životnímu prostoru vlastní. Fotografujeme předměty, které se zdají být mimo nás, vymezujeme hranice států, sbližujeme se s přáteli a rozcházíme se s nepřáteli, dáváme a přijímáme ve zdánlivě úhledných sekvenčních balíčcích života a zkušeností....  

Možná způsobem, kterému zatím nerozumíme, je boj za spravedlnost na mnoha frontách ztělesněním celku - ztělesněním celistvého a nefragmentovaného společenství. Toto společenství ... by nebylo logickým vyústěním progresivních hnutí směřujících ke zjistitelnému vnějšímu cíli, ale bylo by souhrnem minulých, současných a budoucích očekávání a zklamání. Pak se společenství nazvané milované stává vším, co si můžeme i nemůžeme představit, vším, co leží za horizontem chápání, ale je nám k dispozici jako součást matrice celistvosti....  

Jsme jedno a naše války a rasová rozdělení nemohou porazit celistvost, která leží těsně pod horizontem lidského vědomí..... Rozmanitost nemusí být funkcí lidského úsilí nebo spravedlnosti. Možná je to jen moře, ve kterém plaveme. Zavést spravedlivý řád v lidských společenstvích znamená znovu získat pocit jednoty s božskými a kosmologickými aspekty životního prostoru. Jak naznačuje znalec Hebrejského písma Terence Fretheim, diskurz "Nech nás" v Genesis [1,26] je vyjádřením Božího společenství. Bůh tvoří a uspořádává vesmír, ale nedělá to sám. [2] 

In her book Race and the Cosmos, Dr. Barbara Holmes expands the quest for justice and liberation to a cosmic level.  

The languages of physics and cosmology offer powerful analogies that reveal our cosmic and spiritual identities and empower our collective creativity. One thing is certain: Although we cannot reason our way out of this quandary, we can allow the universe to reveal its secrets through us. We can contemplate and consider together. We can expand our spiritual and cosmic vocabulary and allow the mysteries of life to permeate every cell. We have waited long enough. It’s time to take the transcendent leap forward in hopes of personal and communal healing as well as a shared cosmic future. [1] 

Holmes continues: 

Any community that we construct on Earth will be only a small model of a universe whose community includes billions of stars and planetary systems. Are we alone? We don’t know, but if we don’t know how to become a community with our own species, how shall we find harmony with other life forms in the cosmos? Our ideas of community begin with fragmentation, difference, and disparity seeking wholeness. 

Our beloved community is an attempt to hot-glue disparate cultures, language, and ethnic origins into one mutually committed whole. The universe tells a completely different story—that everything is enfolded into everything….  

Even though the languages of the new physics and cosmology discard mechanistic understandings of the universe in favor of potential, we love order. We see it where it doesn’t exist and impose it through our narratives. Everything that we do conceals the unity that seems to be intrinsic to our life space. We take pictures of objects that seem to be outside of self, we demarcate national boundaries, we align with friends and break with enemies, we give and receive in what seem to be neat sequential packets of life and experience….  

Perhaps in ways that we don’t yet understand, the struggle for justice on many fronts is an enfolding image of the whole—the embodiment of a holistic and unfragmented community. This community … would not be the logical outcome of progressive movements toward an ascertainable external goal, but would be the sum of past, present, and future expectations and disappointments. Then the community-called-beloved becomes all that we can and cannot conceive, all that lies beyond the horizon of apprehension but is available to us as part of the matrix of wholeness….  

We are one, and our wars and racial divisions cannot defeat the wholeness that lies just below the horizon of human awareness…. Diversity may not be a function of human effort or justice. It may just be the sea in which we swim. To enact a just order in human communities is to reclaim a sense of unity with divine and cosmological aspects of the life space. As Hebrew Scripture scholar Terence Fretheim suggests, the “Let us” discourse in Genesis [1:26] is a statement of the community of God. God is creating and ordering the universe, but does not do it alone. [2]