Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.
Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání.
Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.
Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.
Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování.
Pavel Hrdina a Martin Šmídek
Nemůžeme být samospasitelní Autorka Mungi Ngomane zkoumá lekce ubuntu, které se naučila od svého dědečka, biskupa Desmonda Tutu (1931-2021): Jsme-li schopni vidět sami sebe v druhých lidech, bude naše zkušenost ve světě nevyhnutelně bohatší, laskavější a propojenější. Pokud se díváme na druhé a vidíme v nich odraz sebe sama, nevyhnutelně se k lidem chováme lépe. To je ubuntu. Ubuntu by se však nemělo zaměňovat s laskavostí. Laskavost je něco, co bychom se mohli snažit projevovat více, ale ubuntu jde mnohem hlouběji. Uznává vnitřní hodnotu každé lidské bytosti - počínaje sebou samým.... Ubuntu nám říká, že jsme tím, kým jsme, jen díky ostatním lidem. Samozřejmě máme zásluhu na tom, že nás na svět přivedli naši rodiče, ale kromě toho jsou na naší cestě stovky - ne-li tisíce - velkých i malých vztahů, které nás učí něco o životě a o tom, jak ho dobře prožít. Naši rodiče nebo opatrovníci nás učí chodit a mluvit. Naši učitelé ve škole nás učí číst a psát. Mentor nám může pomoci najít naplňující práci. Milenec nás může naučit citovým lekcím, dobrým i špatným - učíme se ze všech zkušeností. Každá interakce nás přivedla tam, kde jsme dnes.[1] Teolog Dr. Michael Battle se zamýšlí nad spiritualitou ubuntu: [Ubuntu] je obtížný světonázor pro mnoho lidí ze Západu, kteří mají tendenci chápat sebe sama jako něco nad a proti ostatním - nebo jako soupeření s ostatními. V západním světonázoru může být vzájemná závislost snadno zaměněna za závislost, patologický stav, kdy lidé sdílejí závislost na něčem, co není životodárné, například na alkoholu nebo drogách. Ubuntu se však týká symbiotických a kooperativních vztahů - ani parazitických a destruktivních vztahů spoluzávislosti, ani vysilujících a odcizujících vztahů konkurence. Snad nejlépe to vystihl Desmond Tutu, když řekl: Člověk s ubuntu je otevřený a přístupný druhým, potvrzuje druhé, necítí se ohrožen tím, že druzí jsou schopní a dobří, neboť má patřičné sebevědomí, které pramení z vědomí, že patří do většího celku, a snižuje se, když jsou druzí ponižováni nebo snižováni. [2] ... Naše planeta nemůže přežít, pokud budeme svou identitu definovat pouze prostřednictvím konkurence. Pokud se znám jako silný jen proto, že někdo jiný je slabý, pokud se znám jako černoch jen proto, že někdo jiný je bílý, pak moje identita závisí na věčné soutěži, která zanechává jen poražené. Pokud se poznám jako muž jen díky tomu, že ovládám ženy, pokud se poznám jako křesťan jen proto, že někdo jiný přijde do pekla, pak moje mužství i křesťanství postrádají obsah. Spíše než posilování konkurenčních způsobů poznávání sebe sama nabízí Ubuntu způsob, jak objevit vlastní identitu prostřednictvím vzájemné závislosti. Jako takový je možné tvrdit, že moje spása závisí na té vaší - pro západní uši radikální věc, která je však pro přežití Země životně důležitá. [3] Fr. Richard Rohr, OFM přeloženo DeepL | We Cannot Be Self-Made
Author Mungi Ngomane explores the lessons of ubuntu she learned from her grandfather, Bishop Desmond Tutu (1931–2021): If we are able to see ourselves in other people, our experience in the world will inevitably be a richer, kinder, more connected one. If we look at others and see ourselves reflected back, we inevitably treat people better. This is ubuntu. Ubuntu shouldn’t be confused with kindness, however. Kindness is something we might try to show more of, but ubuntu goes much deeper. It recognizes the inner worth of every human being—starting with yourself…. Ubuntu tells us we are only who we are thanks to other people. Of course we have our parents to credit for bringing us into the world, but beyond this there are hundreds—if not thousands—of relationships, big and small, along the way, which teach us something about life and how to live it well. Our parents or guardians teach us how to walk and talk. Our teachers at school teach us how to read and write. A mentor might help us find fulfilling work. A lover might teach us emotional lessons, both good and bad—we learn from all experiences. Every interaction will have brought us to where we are today. [1] Theologian Dr. Michael Battle reflects on the spirituality of ubuntu: [Ubuntu] is a difficult worldview for many Westerners who tend to understand self as over and against others—or as in competition with others. In a Western worldview, interdependence may easily be confused with codependence, a pathological condition in which people share a dependence on something that is not life-giving, such as alcohol or drugs. Ubuntu, however, is about symbiotic and cooperative relationships—neither the parasitic and destructive relationships of codependence nor the draining and alienating relationships of competition. Perhaps Desmond Tutu … put it best when he said: A person with ubuntu is open and available to others, affirming of others, does not feel threatened that others are able and good, for he or she has a proper self-assurance that comes from knowing that he or she belongs in a greater whole and is diminished when others are humiliated or diminished. [2] … Our planet cannot survive if we define our identity only through competition. If I know myself as strong only because someone else is weak, if I know myself as a black person only because someone else is white, then my identity depends on a perpetual competition that only leaves losers. If I know myself as a man only by dominating women, if I know myself as a Christian only because someone else is going to hell, then both my masculinity and my Christianity are devoid of content. Rather than reinforcing competitive ways of knowing self, Ubuntu offers a way of discovering self-identity through interdependence. As such, it is possible to argue that my very salvation is dependent on yours—radical stuff for Western ears to hear, yet vital to the survival of the earth. [3] Fr. Richard Rohr, OFM |
[2] Desmond Mpilo Tutu, No Future Without Forgiveness (New York: Doubleday, 1999), 31.
[3] Michael Battle, Ubuntu: I in You and You in Me (New York: Seabury Books, 2009), 2, 6–7.