Autorka Debie Thomasová se zamýšlí nad tím, jak nás biblická metafora vinného kmene a větví vybízí k tomu, abychom se vyrovnali s naší vzájemnou propojeností:

Neumím si představit více kontrakulturní a náročnější vizi křesťanského života, než jakou nabízí Ježíš v tomto evangeliu. "Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti," říká svým učedníkům. "Ti, kdo zůstávají ve mně a já v nich, přinášejí hojné ovoce, protože beze mne nemůžete dělat nic" [Jan 15,4-5].Pokud tato slova nejsou dostatečně přímočará, pokračuje: "Kdo nezůstává ve mně, je odhozen jako ratolest a usychá; takové ratolesti se sbírají, házejí do ohně a spalují" [v. 6]. Spáleny? Gulp....  

Jsme předurčeni k tomu, abychom se do sebe zamotali. Jsme předurčeni k tomu, abychom žili životy v hluboké vzájemné závislosti, abychom rostli jeden do druhého, kolem sebe a ze sebe. Když se držíme odděleně, způsobujeme si bolest a ztráty, protože osud každé jednotlivé větve ovlivňuje vinný kmen jako celek. V této metafoře není závislost otázkou osobní morálky nebo preferencí; je to otázka života a smrti....  

Jestliže je Bůh pěstitelem vinné révy, Ježíš je vinným kmenem a my jsme ratolestmi, co bychom měli dělat? Máme jediný úkol: zůstat. Setrvat, zůstat, přilnout, zůstat, záviset, spoléhat se, vytrvat, oddat se. Vydržet dlouho. Abychom se cítili jako doma.  

Ale "vydržet" je ošemetné slovo. Na jedné straně pasivní, na druhé aktivní. Setrvat znamená zůstat zakořeněný na místě. Znamená to však také růst a měnit se. Je to zranitelné sloveso: pokud setrváme, necháme se prořezat. Je to riskantní sloveso: pokud setrváme, poneseme ovoce, které ostatní uvidí a ochutnají. Je to sloveso pokořující: pokud setrváme, budeme muset přijmout potravu, která není naším vlastním dílem. Je to sloveso komunitní: pokud setrváme, budeme muset koexistovat se svými druhy.  

Thomas zdůrazňuje realitu našeho společného života, i když je chaotický a obtížný:

Neumím si představit, že by někdy nastala doba, kdy by Ježíšovi následovníci považovali metaforu vinného kmene za snadno použitelnou v každodenním životě. Ale obzvlášť náročné je to dělat nyní. Žijeme v krutě rozdělené době. Máme dobré důvody k opatrnosti a sebeobraně, a to i uvnitř církve. V naší sebeprosazující se kultuře je těžké přiznat, že jsme sami ztraceni a bez života. Že naše sláva spočívá v odevzdanosti, ne v soběstačnosti....  

Kéž bychom souhlasili s tím, že uvidíme skutečnost takovou, jaká skutečně je. "Já jsem vinný kmen," říká Ježíš svým učedníkům. "Vy jste ratolesti." Je to hotová věc. Ať se nám to líbí, nebo ne, naše životy jsou spjaty s životem Božím i s životem druhých. Jediný opravdový život, který na tomto světě prožijeme, je život, který souhlasíme žít ve vztahu, jakkoli může být chaotický a propletený. Jediné ovoce, které stojí za to sdílet se světem, je ovoce, které přineseme společně.  

Author Debie Thomas considers how the biblical metaphor of a vine and branches invites us to come to terms with our interconnectedness: 

I can’t imagine a more counter-cultural and challenging vision of the Christian life than the one Jesus offers in this Gospel. “I am the vine, and you are the branches,” he tells his disciples. “Those who abide in me and I in them bear much fruit, because apart from me, you can do nothing” [John 15:4–5]. If those words aren’t blunt enough, he continues: “Whoever does not abide in me is thrown away like a branch and withers; such branches are gathered, thrown into the fire, and burned” (v. 6). Burned? Gulp….   

We are meant to be tangled up together. We are meant to live lives of profound interdependence, growing into, around, and out of each other. We cause pain and loss when we hold ourselves apart, because the fate of each individual branch affects the vine as a whole. In this metaphor, dependence is not a matter of personal morality or preference; it’s a matter of life and death.…    

If God is the vine grower, Jesus is the vine, and we are the branches, what should we do? We have only one task: to abide. To tarry, to stay, to cling, to remain, to depend, to rely, to persevere, to commit. To hang in there for the long haul. To make ourselves at home.   

But “abide” is a tricky word. Passive on the one hand, and active on the other. To abide is to stay rooted in place. But it is also to grow and change. It’s a vulnerable-making verb: if we abide, we’ll get pruned. It’s a risky verb: if we abide, we’ll bear fruit that others will see and taste. It’s a humbling verb: if we abide, we’ll have to accept nourishment that is not of our own making. It’s a communal verb; if we abide, we will have to coexist with our fellow branches.  

Thomas emphasizes the reality of our shared life, even when messy and difficult: 

I can’t imagine that there was ever a time when Jesus’s followers found the metaphor of the vine easy to apply in daily life. But it’s especially challenging to do so now. We live in bitterly divided times. We have good reasons to be cautious and self-protective, even within the church. It’s hard in our self-promoting culture to confess that we are lost and lifeless on our own. That our glory lies in surrender, not self-sufficiency….  

If only we would consent to see reality as it truly is. “I am the vine,” Jesus tells his disciples. “You are the branches.” It’s a done deal. Whether we like it or not, our lives are bound up in God’s and in each other’s. The only true life we will live in this world is the life we consent to live in relationship, messy and entangled though it might be. The only fruit worth sharing with the world is the fruit we’ll produce together.