V této homilii otec Richard popisuje bolest, kterou si způsobujeme, když se rozhodneme žít s pocitem oddělenosti:

Prožíváme své životy, svá léta na této zemi, a myslíme na sebe jako na oddělené. Tento pocit oddělenosti je v podstatě příčinou každé hloupé, hříšné a pošetilé věci, kterou kdy uděláme. Malé, oddělené já se uráží, když nám lidé neprokazují náležitou úctu. Oddělené já lže, krade a dělá druhým lidem nepěkné věci. Když jsme odděleni, všechno se točí kolem ochrany a obrany nás samých. Může to pohltit náš život. 

Jedním slovem pro překonání tohoto falešného pocitu oddělenosti, tohoto iluzorního já, je nebe; upřímně řečeno, právě to nám nabízí smrt. Je to prostě návrat ke Zdroji, z něhož jsme vyšli, kde jsou všechny věci jedno. Celé poselství evangelia spočívá v radikálním sjednocení s Bohem, s bližním, a dokonce i se sebou samým. Myslím, že právě proto tolik lidí každý týden přitahuje do kostela - aby přijali společenství a nakonec si snad uvědomili, že jsme ve společenství. 

Snad žádný evangelijní příběh to neříká jasněji a přímočařeji než podobenství o vinném kmeni a ratolestech (Jan 15,1-10). Ježíš říká: "Já jsem vinný kmen, Bůh je pěstitel vinné révy a vy jste ratolesti". Dokud setrváváme v tomto vztahu, jsme v lásce a ve spojení. Kdykoli uděláme něco neláskyplného, v tu chvíli jsme mimo jednotu. I kdyby to byla jen negativní, zlostná nebo odsuzující myšlenka, děláme to z pocitu nesjednocení - vždy! A Ježíš to říká jasně. Říká, že tento stav je zbytečný. Jakmile je ratolest odříznuta od vinného kmene, můžeme ji rovnou hodit do ohně, protože nepřinese žádné ovoce. Nevyhrožuje, jen mluví prakticky, jako by byl majitelem vinice. 

To je docela silné prohlášení o nás a rozhodnutích, která děláme z tohoto zbytečného stavu oddělenosti. Nikdy jsme nebyli od Boha odděleni jinak než ve svých myšlenkách, ale naše myšlenky to neznamenají! Stejně tak nejsme odděleni od nikoho jiného. Cokoli nás od sebe odděluje - národnost, náboženství, etnická příslušnost, ekonomika, jazyk - to vše jsou jen nahodilosti, které pominou. Jsme jedno v Bohu, s Kristem i mezi sebou navzájem. "Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti" (Jan 15,5). Kéž bychom tak mohli žít každou hodinu! 

Všichni se stahujeme zpět do sebe. Trucujeme, stěžujeme si, cítíme odpor a máme strach. To dělá naše malé já. Malé já, ratolest odříznutá od vinného kmene, nemůže podle tohoto evangelia nic dělat. Proto Ježíš říká: "Zůstaňte ve mně, jako já zůstávám ve vás" (Jan 15,4).Tento příslib je z Boží strany stálý. Jediná otázka je z naší strany. Rozhodneme se žít v tomto spojení? Pokaždé, když něco děláme s úctou, láskou, soucitem, péčí, službou, jednáme ve spojení. 

In this homily, Father Richard describes the pain we cause ourselves when we choose to live from a sense of separateness:  

We go through our lives, our years on this Earth, thinking of ourselves as separate. That sense of separateness basically causes every stupid, sinful, silly thing we ever do. The little, separate self takes offense when people don’t show us proper respect. The separate self lies, steals, and does unkind things to other people. When we’re separate, everything becomes about protecting and defending ourselves. It can consume our lives. 

One word for overcoming that false sense of separateness, that illusory self, is heaven; quite frankly, that is what death offers us. It is simply returning to the Source from which we came, where all things are one. The whole gospel message is radical union with God, with neighbor, and even with ourselves. I think that’s why so many people are drawn to church each week—to receive communion and eventually, hopefully, realize that we are in communion. 

Probably no gospel story says this more clearly and forthrightly than the parable of the vine and the branches (John 15:1–10). Jesus says, “I am the vine, God is the vine grower, and you are the branches.” As long as we remain in that relationship, we are in love and in union. Whenever we do anything unloving, at that moment, we’re out of union. Even if it’s just a negative, angry, or judgmental thought, we’re doing that out of a sense of disunion—always! And Jesus is very clear. He says that state is useless. Once the branch is cut off from the vine, we might as well throw it into the fire because it will not bear any fruit. He’s not making a threat; he’s just talking practically as if he were the vineyard owner. 

That’s a pretty strong statement about us and the choices we make from that unnecessary state of separateness. We have never been separate from God except in our thoughts, but our thoughts don’t make it true! Nor are we separate from anyone else. Whatever separates us from one another—nationality, religion, ethnicity, economics, language—are all just accidentals that will all pass away. We are one in God, with Christ, and with one another. “I am the vine and you are the branches” (John 15:5). If only we could live that way every hour! 

We all pull back into ourselves. We pout and complain and resent and fear. That’s what the little self does. The little self, the branch cut off from the vine, can do nothing according to this gospel. So Jesus says, “Remain in me as I remain in you” (John 15:4). The promise is constant from God’s side. The only question is from our side. Do we choose to live in that union? Every time we do something with respect, with love, with sympathy, with compassion, with caring, with service, we are operating in union.