Brian McLaren ve své knize Zůstanu křesťanem? vyzdvihuje solidaritu jako univerzální hodnotu podporující náš společný život: 

Možná existuje způsob, jak čerpat ty nejlepší zdroje ze všech našich tradic, které nás nevyléčí z lidskosti, ale pomohou nám stát se lidskými, protože nakonec jsme my lidé všichni propojeni, utkáni, jak říkal Dr. King, v nevyhnutelné síti vzájemnosti. [1] …. Máme-li se vyhnout sebezničení, bude to vyžadovat solidaritu napříč všemi našimi tradicemi....  

Pokud se rozhodnete pro solidaritu, namísto toho, abyste se odtahovali od těch, které jste kdysi podezřívali, vyhýbali se jim, očerňovali je nebo odmítali, budete je vnímat jako sousedy. Usmějete se. Promluvíte si. Snažíte se spolupracovat pro společné dobro všemi možnými způsoby. Když nesouhlasíte, což je nutné, děláte to odvážně, ale také laskavě, nepálíte mosty, nenarušujete solidaritu. Možná jsou pro vás v danou chvíli protivníky, ale neodepisujete je jako nepřátele.  

Když přijmete solidaritu, přijmete lidskost, včetně muslimské, židovské, buddhistické, hinduistické, sikhské, humanistické a ateistické lidskosti, a včetně lidskosti těch křesťanů, jejichž chování vás neustále nutí ptát se, jestli můžete vydržet zůstat křesťany ještě jednu sekundu. 

McLaren popisuje nová přátelství, která jsou možná, když přijmeme inkluzivní Ježíšovo poselství:  

Pokud se rozhodnete pro solidaritu ... způsobem, který modeloval Ježíš, nemusíte přestat být křesťany. Ve skutečnosti se možná právě stáváte lepším křesťanem, než jste kdy byli..... Možná vás někteří staří přátelé odmítnou a vy se budete snažit je i tak nadále přijímat. Možná si budete muset najít nové učitele a mentory, kteří s vámi budou kráčet k hlubšímu a širšímu srdci křesťanství..... Pokud se odvážíte následovat toto volání hlouběji do temnoty nevědomosti, nakonec se dostanete na nové místo, na dobré místo, na místo nikoliv elitní religiozity, ale sdílené lidskosti.  

Rozhlédnete se kolem sebe a pocítíte, že jsou zde všichni vítáni. Přišli z různých míst, ale stejnou cestou, cestou lásky. Muslimové přišli ve své karavaně lásky. Židé se vydali za Tórou solidarity. Buddhisté následují vznešenou pravdu soucitu. Sikhové se naučili nevidět cizince a hinduisté sestoupili do základní jednoty. Ateisté a agnostici objevili v humanismu cestu k našemu společnému lidství....  

Když zjistíte, že se vám otevírá tato možnost solidarity, tato možnost jít k nejhlubšímu a nejopravdovějšímu jádru vaší křesťanské tradice a tam najít lásku, která vás spojuje se všemi a se vším, všude ... nemusíte jít nikam jinam. Samozřejmě můžete, pokud chcete. Ale zde je způsob, jak zůstat křesťanem, který vás spojuje s ostatními v úsilí o solidaritu, místo aby vás od nich odděloval v úsilí o nevinnost, nadvládu nebo nadřazenost. To mi připadá jako Kristova cesta. Připadá mi to jako cesta života.  

In his book Do I Stay Christian?, Brian McLaren highlights solidarity as a universal value supporting of our common life: 

There may be a way to draw the best resources we can from all our traditions, not to cure us of being human, but to help us become humane, because in the end, we humans are all connected, woven, as Dr. King said, in an inescapable web of mutuality. [1] …. If we are to avoid self- destruction, it will require solidarity across all our traditions.…  

If you choose solidarity, instead of pulling away from those you once suspected, avoided, vilified, or rejected, you see them as neighbors. You smile. You talk. You try to collaborate for the common good in whatever ways you can. When you disagree, as you must, you do so boldly but also graciously, not burning bridges, not breaking solidarity. They may be your opponents for the moment, but you don’t write them off as enemies.  

When you embrace solidarity, you embrace humanity, including Muslim, Jewish, Buddhist, Hindu, Sikh, humanist, and atheist humanity, and including the humanity of those Christians whose behavior consistently prompts you to ask if you can stand staying Christian for even one more second. 

McLaren describes the new friendships that are possible when we embrace the inclusive message of Jesus:  

If you choose solidarity … in the way modeled by Jesus, then you don’t have to stop being Christian. In fact, you may have just become a better Christian than you’ve ever been…. You may have some old friends reject you, and you may struggle to keep accepting them anyway. You may have to find new teachers and mentors who can walk with you toward Christianity’s deeper, wider heart…. If you dare to follow that summons deeper into the darkness of unknowing, eventually you will come into a new place, a good place, a place not of elite religiosity but of shared humanity.  

You will look around and feel that all are welcome here. They have come from different places, but by the same path, the path of love. Muslims have come in their caravan of love. Jews have pursued the Torah of solidarity. Buddhists have followed the noble truth of compassion. Sikhs have learned to see no stranger, and Hindus have descended into essential oneness. Atheists and agnostics have discovered in humanism a path into our common humanity….  

When you find that this option of solidarity is open to you, this option of going to the deepest and most genuine core of your Christian tradition and there finding a love that connects you to everyone and everything, everywhere … you don’t need to go anywhere else. Of course, you can if you want to. But here is a way of staying Christian that connects you to others in a quest for solidarity rather than separating you from them in a quest for innocence, dominance, or supremacy. This feels to me like the way of Christ. This feels like the way of life.