Otec Richard Rohr si uvědomuje, jak zaměření na náboženství jako na záležitost osobní víry odrazuje některé křesťany od zapojení do politické činnosti.  

Pro mnoho lidí jsou politika a náboženství natolik osobní, že ani jedno z těchto témat nepovažují za vhodné k veřejné diskusi. I když je odluka církve od státu důležitou ochranou všech náboženství, neznamená to, že bychom se jako věřící lidé neměli zapojovat do svých občanských povinností a politického procesu. Myšlenka "držet se mimo politiku" nepochází od Boha. Mám pocit, že pramení z našeho egoistického, dualistického myšlení, které těžko slyší jiný pohled nebo se učí něčemu novému. [1] 

Křesťanství si v prvních dvou tisících letech své existence udržovalo morálku převážně soukromou, osobní, vnitřní, vroucí a vázanou na nebe, s velmi malými přímými důsledky pro náš kolektivní ekonomický, společenský nebo politický život. Politika a náboženství zůstávaly do značné míry ve dvou odlišných sférách, pokud se náboženství nespojovalo s říšemi. Ano, vzhlíželi jsme k Římu a Konstantinopoli, abychom získali císařskou ochranu, aniž bychom si uvědomovali, jakou cenu za takový kompromis se základními hodnotami evangelia nakonec zaplatíme.  

Toto pohodlné rozdělení mělo podobu buď vnitřního, nebo vnějšího světa. My, věřící, jsme měli být těmi vnitřními lidmi, zatímco vnější svět byl přenechán politikům, vědcům a dělníkům všeho druhu. Nyní nás to všechno dohání, protože i vnitřní svět byl do značné míry předstižen psychologií, literaturou a obrovským světem svépomoci. Stále méně lidí dnes očekává, že náboženství bude mít co říci k vnitřnímu nebo vnějšímu světu! Pokud však nepůjdeme do hloubky a dovnitř, nemůžeme se dostat daleko a do šířky.

Podle mého názoru jsme ztratili křesťanskou autoritu proto, že jsme o vnitřním světě příliš nemluvili. Mnohem více jsme se soustředili na víru v doktríny, praktikování rituálů a dodržování požadavků, které samy o sobě nejsou niterné ani hluboké. Upřímně řečeno, buddhismus mluvil o vnitřní proměně mnohem lépe než tři monoteistická náboženství. My křesťané jsme nespojili vnitřní s vnějším - což je důsledek toho, že jsme nešli do hloubky. Křesťanství se nyní stává stále méně relevantním, často právě pro lidi, kteří chtějí jít jak do hloubky, tak do dálky. Odpojili jsme se od politiky - od blaha Božího souhrnného lidu a veřejného fóra - natolik, že jsme brzy neměli co říci.  

Nemluvím zde o stranické politice, ale jednoduše o propojení vnitřního světa se světem vnějším. Dovolili jsme, aby se slovo stranický stalo prvním a někdy jediným významem slova politický, a tak nám lidé ani nedovolí kázat z kazatelny čistě evangelijní poselství - protože by mohlo znít "politicky"!  

Tady je můj hlavní bod: Neexistuje nic takového, jako být nepolitický. Vše, co říkáme nebo děláme, buď potvrzuje, nebo kritizuje status quo. Dokonce i neříkat nic znamená něco říkat: status quo - i když je masivně nespravedlivý a prolhaný - je zřejmě v pořádku. Tento "nepolitický" postoj je iluzí, kterou musíme překonat. [2] 

Father Richard Rohr recognizes how a focus on religion as a matter of personal belief has discouraged some Christians from engaging in political action.  

For many people, politics and religion are so personal that neither topic is deemed appropriate to discuss publicly. While separation of church and state is an important protection for all religions, it doesn’t mean we as people of faith shouldn’t engage in our civic duties and the political process. The idea of “staying out of politics” doesn’t come from God. My sense is that it arises from our egoic, dualistic thinking that has a hard time hearing a different perspective or learning something new. [1] 

Christianity in its first two thousand years has kept its morality mostly private, personal, interior, fervent, and heaven bound, with very few direct implications for our collective economic, social, or political life. Politics and religion remained largely in two distinct realms, unless religion was uniting with empires. Yes, we looked to Rome and Constantinople for imperial protection, little realizing the price we would eventually pay for such a compromise with foundational gospel values.  

This convenient split took the form of either the inner or the outer world. We religious folks were supposed to be the inner people while the outer world was left to politicians, scientists, and workers of every stripe. Now this is all catching up with us, as even the inner world has largely been overtaken by psychology, literature, and the huge world of self-help. Fewer and fewer people now expect religion to have anything to say about either the inner or outer worlds! But if we do not go deep and in, we cannot go far and wide.  

In my opinion, the reason we lost our Christian authority is because we did not talk about the inner world very well. We were much more focused on believing doctrines, practicing rituals, and following requirements, which are not, in and of themselves, inner or deep. Frankly, Buddhism spoke to inner transformation far better than the three monotheistic religions. We Christians did not connect the inner with the outer—which is a consequence of not going in deeply enough. Christianity now has become increasingly irrelevant, often to the very people who want to go both deep and far. We so disconnected from the political—the welfare of God’s aggregated people and the public forum—that soon we had nothing much to say.  

I am not talking about partisan politics here, but simply the connecting of the inner world with the outer world. We have allowed the word partisan to be the first and sometimes only meaning of the word political and so people don’t even allow us to preach a purely gospel message from the pulpit—as it might sound “political”!  

Here is my major point: There is no such thing as being nonpolitical. Everything we say or do either affirms or critiques the status quo. Even to say nothing is to say something: The status quo—even if it is massively unjust and deceitful—is apparently okay. This “nonpolitical” stance is an illusion we must overcome. [2]