Otec Richard Rohr se zamýšlí nad mnoha výzvami, kterým čelíme, když se snažíme "slyšet" Boží hlas:  

Lidstvo se nachází v době velkého pohybu, velkých kulturních a duchovních změn. Psychika neví, co si počít s tolika informacemi. Po většinu lidských dějin se vědomosti zapisovaly, shromažďovaly v knihovnách a fyzicky sdílely; nyní jsme 24 hodin denně, 7 dní v týdnu napojeni na neomezené množství dat prostřednictvím televizorů, našich telefonů nebo obrazovek počítačů. To může vysvětlovat zmatek a úzkost, se kterými se dnes potýkáme.  

Ve světle dnešního informačního přetížení lidé hledají několik jasných jistot, podle kterých by se mohli vymezit. Fundamentalismus vidíme u mnoha náboženských vůdců, pokud slouží jejich kulturnímu nebo politickému světonázoru. Jistě ho vidíme i na nejnižších úrovních náboženství, kde se Bůh používá k ospravedlnění násilí, nenávisti, předsudků a "našeho" způsobu jednání. Fundamentalistická mysl má tak ráda odpovědi a vysvětlení, že zůstává záměrně nevědomá o tom, jak historie k těmto vysvětlením dospěla nebo jak samoúčelná obvykle jsou. Uspokojivá nepravda je pro nás příjemnější než neuspokojivá pravda, a plná pravda je vždy neuspokojivá - alespoň pro malé já.  

Velká spiritualita naopak vždy hledá velmi jemnou, ale tvořivou rovnováhu mezi protiklady. Když se příliš přikloníme na jednu nebo druhou stranu, zjistíme, že jsme buď příliš spravedliví, nebo příliš skeptičtí a cyničtí. Musí existovat zdravý střed, kdy se snažíme udržet jak potřebné světlo, tak nezbytnou temnotu.  

Nesmíme se vzdát hledání pravdy, pozorování reality ze všech jejích úhlů. Lidský zmatek nevyřešíme tím, že budeme falešně předstírat, že jsme vyřešili všechen prach, ale tím, že budeme lidi učit poctivému a pokornému procesu poznávání a naslouchání sobě samým, který nazýváme kontemplace. Pak lidé dojdou k moudrosti klidným a soucitným způsobem a bez přehnaných reakcí na kolenou, kterých jsme dnes u mnohých svědky.  

Víra nemá být záležitostí shora dolů, ale organickým setkáním mezi Vnitřním Poznávajícím (Duchem svatým přebývajícím v nitru), k němuž se dostáváme modlitbou a zkušeností, a Vnějším Poznávajícím, které bychom nazvali Písmo (svaté spisy) a Tradice (všichni předkové). To je klidný a úžasně léčivý způsob, jak poznat plnou Skutečnost. [1] 

Adam Bucko se dělí o to, jak kontemplace zdokonaluje naše vnitřní poznání:  

Kontemplace je o vnímavosti, o hlubokém naslouchání, o zápasu s otázkami, jako je to, co vám láme srdce, co vás činí skutečně živými, a o tom, že dovolíme, aby nás tyto otázky, stejně jako bolest světa, otřásly. Když to uděláme, uprostřed toho všeho zjistíme, že hluboko uvnitř nás něco vzniká. Pro mě je to Duch svatý, který chce v podstatě vplout do našich životů, vzít vše, co z nás zbylo, a znovu to složit do něčeho, co se může stát naším jedinečným darem světu. Část kontemplace je vnímavost a souhlas a část akce je prostě nechat Boha žít skrze nás, jak jen to je možné, nechat Krista žít a milovat a protestovat skrze nás. [2]  

Father Richard Rohr considers the many challenges we face when seeking to “hear” God’s voice:  

Humanity is in a time of great flux, of great cultural and spiritual change. The psyche doesn’t know what to do with so much information. For most of human history, knowledge was written down, gathered in libraries, and shared physically; now, we’re linked 24/7 to unlimited data via televisions, our phones, or computer screens. That may explain the confusion and anxiety that we’re dealing with today.  

In light of today’s information overload, people are looking for a few clear certitudes by which to define themselves. We see fundamentalism in many religious leaders when it serves their cultural or political worldview. We surely see it at the lowest levels of religion, where God is used to justify violence, hatred, prejudice, and “our” way of doing things. The fundamentalist mind likes answers and explanations so much that it remains willfully ignorant about how history arrived at those explanations or how self-serving they usually are. Satisfying untruth is more pleasing to us than unsatisfying truth, and full truth is invariably unsatisfying—at least to the small self.  

Great spirituality, on the other hand, is always seeking a very subtle but creative balance between opposites. When we go to one side or the other too much, we find ourselves either overly righteous or overly skeptical and cynical. There must be a healthy middle, as we try to hold both the needed light and the necessary darkness.  

We must not give up seeking truth, observing reality from all its angles. We settle human confusion not by falsely pretending to settle all the dust, but by teaching people an honest and humble process for learning and listening for themselves, which we call contemplation. Then people come to wisdom in a calm and compassionate way and without the knee jerk overreactions that we witness in so many today.  

Faith isn’t supposed to be a top-down affair, but an organic meeting between an Inner Knower (the Indwelling Holy Spirit) accessed by prayer and experience, and the Outer Knower, which we would call Scripture (holy writings) and Tradition (all the ancestors). This is a calm and wonderfully healing way to know full Reality. [1] 

Adam Bucko shares how contemplation refines our inner knowing:  

Contemplation is about receptivity, about deep listening, about wrestling with questions like what breaks your heart, what makes you truly alive, and allowing those questions, as well as the pain of the world, to shatter us. When we do that, in the midst of all of that, we discover that there’s something arising deep within. For me, that’s the Holy Spirit looking to essentially flow into our lives, take whatever is left of us, and reassemble it into something that can become our unique gift to the world. The contemplation part is the receptivity and consent, and the action part is simply letting God live through us as much as possible, letting Christ live and love and protest through us. [2]