Existuje jakási nevysvětlitelná souvislost mezi utrpením a radostí. Jednou z největších milostí této existence je, že jsme schopni prožívat radost uprostřed utrpení. Možná nejsme schopni prožívat štěstí. Uprostřed utrpení to nejde, ale uprostřed nejhoršího utrpení mohou nastat okamžiky velké radosti. Beru to tak, že to odhaluje, že tyto dvě věci jsou rozpleteny způsobem, kterému nerozumíme, ale který je pro naši existenci zásadní.
-Christian Wiman, Všechno patří podcast 

V rozhovoru s pracovníky CAC Mikem Petrowem a Paulem Swansonem se otec Richard Rohr dělí o své prohlubující se pochopení vztahu mezi tragédií, slzami a radostí: 

Stále více se přesvědčuji, že slzy jsou přiměřenou reakcí na skutečnost. Myslím, že vždycky budou, a přesto je neztotožňuji s moderní depresí nebo cynismem. Je to přijetí toho, co nemůžeme změnit, co obvykle lidi rozpláče: Církev, kterou miluji, nikdy nebyla dokonalá. Ta část nás, která se dokáže této realitě odevzdat, je jaksi jasná. Nezapomeňte, že Bůh je vždy přítomen ve skutečnosti taková, jaká je, ne pouze taková, jaká by měla být. Když se setkáme s lidmi, kteří se dokáží usmívat v přítomnosti smutku, je v nich jas - jasnost, pravda a svoboda. 

Mike Petrow se dělí o moudrost od svého duchovního vůdce, kterou obdržel v době hlubokého zármutku: 

Řekla: "Lidé, které jsem poznala, velcí učitelé, velcí mystici, kteří trpěli a propracovali se tím, zjistili, že utrpení vyryje ve vašem srdci prostor. V tomto široce otevřeném prostoru můžete cítit nejen svou bolest, ale i bolest druhých a bolest světa." Po zbytek života se rychle rozplýváte. "Ale," řekla, "tentýž prostor v sobě skrývá i radost. Lidé, které znám a kteří skutečně čelili utrpení a tragédii, se nejrychleji rozpláčou, ale také se nejrychleji zasmějí a nejrychleji se radují."   

Richard zkoumá, jak nás konfrontace s realitou naší individuální bolesti otevírá k tomu, abychom nesli i bolest druhých:  

Akt solidarity bolest nějakým způsobem zmírňuje. Jsme schopni říci: "Rozhodl jsem se nést ji s vámi.". Je to skutečně alchymie. V našich srdcích to žije jinak. Nemilujeme ji, ale máme milost ji snášet. Ne s odporem, ale s ano. To nepřichází v jednom okamžiku. Přichází to s časem a zralostí.  

Tento jas prožívám jako novou jasnost. Světlo ji lépe osvětluje. Právě to nám často nabízí smutek: novou jasnost tragického smyslu života. Právě to musel Ježíš na kříži přijmout - naprosto tragický smysl života. Není to nevhodné - je to objasňující, je to jasné.  

There is some inexplicable connection between suffering and joy. One of the greatest graces of this existence is that we are able to experience joy in the midst of suffering. We might not be able to experience happiness. You can’t in the midst of suffering, but there can be moments of great joy in the midst of the worst suffering. I take that to reveal that these two things are raveled up in ways that we don’t understand, but which are essential to our existence.
—Christian Wiman, Everything Belongs podcast 

In conversation with CAC staff members Mike Petrow and Paul Swanson, Father Richard Rohr shares his deepening understanding of the relationship between tragedy, tears, and joy: 

I keep being more and more convinced that tears are an appropriate response to reality. I think they always will be, yet I don’t equate that with modern depression or cynicism. It’s the acceptance of what we cannot change that normally makes people cry: He’s dead forever; I’m never getting well; the church I love has never been perfect. The part of us that can surrender to that reality is somehow bright. Remember, God is always present in reality as it is, not merely as it should be. When we meet people who can smile in the presence of sadness, there’s a brightness about them—a clarity, a truth, and a freedom. 

Mike Petrow shares wisdom from his spiritual director that he received during a time of deep grief: 

She said, “The people I’ve known, the great teachers, the great mystics who’ve suffered and worked their way through it, find that the suffering carves a space out in your heart. In that wide open space, you can feel not only your pain but the pain of others and the pain of the world.” You are quick to tears for the rest of your life. “But,” she said, “that same space also holds joy. The people I know who’ve really faced suffering and tragedy are the quickest to tears, but also the quickest to laughter, and the quickest to joy.”  

Richard explores how facing the reality of our individual pain opens us to carrying the pain of others as well:  

The act of solidarity somehow lessens the pain. We’re able to say, “I choose to carry it with you.” It’s really an alchemy. It lives differently in our hearts. We don’t love it, but we have the grace to tolerate it. Not with resistance, but with yes. That doesn’t come in a moment. It comes with time and maturity.  

I experience this brightness as a new clarity. The light is illuminating it better. That’s what sadness often offers us: a new clarity about the tragic sense of life. It’s what Jesus had to accept on the cross—the utterly tragic sense of life. It’s not inappropriate—it’s clarifying, it’s bright.