Členka fakulty CAC Dr. Barbara Holmesová zdůrazňuje Boží výzvu k radosti a partnerství za všech okolností:  

Rodíme se s vnitřním ohněm. Věřím, že tímto ohněm je Bůh v nás. Je to neuhasitelný, božský oheň. Zahřívá nás, povzbuzuje a občas nás vyzve k tanci.  

Předpokládejme, že u vchodu do nebe stojí váha - ne váha na vážení dobrých a špatných skutků, ale váha na měření radosti. Předpokládejme, že o našem přechodu do dalšího života nebude rozhodovat počet zachráněných duší, kázání nebo snaha o svatost. Stačí radost.  

Stali jsme se velmi pochmurnými křesťany ve velmi pochmurné době. Není to tím, že bychom neměli věci, které nás znepokojují. Jsou tu války, přírodní katastrofy, deficity, narušené vztahy a viry. Ale uprostřed toho všeho jsme radostným Bohem a radostným Spasitelem povoláni k radosti. Hierarchie se vždy bály tančícího, radostného Ježíše. Nemají takový strach z institucionálního Krista, ale bojí se tohoto živého, zpívajícího Ježíše, který umí boogie, který zpívá až do Getseman a vypráví vtipy. Vzpomínáte si na ten, který vyprávěl farizeům o velbloudovi a uchu jehly?   

Bez ohledu na okolnosti jsme povoláni k radosti. 

Holmes vypráví příběh, který je příkladem překvapivé radosti, kterou lze nalézt v solidaritě a boji:   

Před několika lety v prosinci jsem vzal skupinu dvanácti seminaristů různých ras a vyznání do mexického města Nogales v Sonoře..... V útulku pro migranty si přijde malý muž pro polévku. Jmenuje se Manuel. Říká nám, že se dnes v noci chystá přejít poušť do USA. Nemá žádnou práci. Netuší, jak je to daleko a jak je poušť smrtelně nebezpečná. Má na sobě tenkou bundu. V tenkých teniskách má holé nohy. Když vidí, jak mu jeden člen naší skupiny podává misku horké polévky, usměje se. 

Někdo si všimne špinavých obvazů na jeho noze. Studenti beze slova pokleknou, aby mu nohy umyli a obvázali. Potírají ho mastí a tiše se modlí za jeho bezpečí. Pomazávají tohoto člověka, který je považován za nejmenšího v království, ale kterého Bůh miluje.  

Poté si Sam, velmi urostlý muž, sundá své obrovské ponožky a podá mu je. Manuelovi’oči tančí radostí, když si Samovy ponožky natahuje. V kruhu se naposledy modlíme a žehnáme si navzájem. Manuel odchází do pouště, kterou miluje Ježíš a kterou Samovy ponožky trochu zachránily před zimou. V tichu, které následuje, se neobtěžujeme debatovat o otázce nelegálního přistěhovalectví nebo o tom, zda by problém na hranicích vyřešilo dočasné pracovní povolení. V duchu vidíme jen Samovy ponožky, bílé, obnošené a nabídnuté v pravý čas. Nevíme, jestli se Manuel dostane do USA..... Víme však, že ať se stane cokoli, jeho nohy budou v teple, a to je stejně dobré jako tanec na světě.  

CAC faculty member Dr. Barbara Holmes highlights God’s call to joy and partnership in all circumstances:  

We are born with an inner fire. I believe that this fire is the God within. It is an unquenchable, divine fire. It warms us, encourages us, and occasionally asks us to dance.  

Suppose that at the entrance to heaven there is a scale—not a scale to weigh good and bad deeds—but a scale to measure joy. Suppose our passage into the next life will not be determined by the number of souls saved, sermons preached, or holiness pursued. Just joy.  

We’ve become very somber Christians in a very somber age. It’s not that we don’t have things to be concerned about. There are wars, natural disasters, deficits, broken relationships and viruses. But in the midst of this, we’re called to joy by a joyful God and a joyful Savior. Hierarchies have always been afraid of a dancing, joyful Jesus. They’re not so worried about the institutional Christ, but they fear this living, singing Jesus who can boogie, who sings all the way to Gethsemane, and tells jokes. Remember the one he told the Pharisees about the camel and the eye of the needle?  

No matter the circumstances, we’re called to joy. 

Holmes tells a story exemplifying the surprising joy that can be found in solidarity and struggle:   

A few years ago in December, I took a group of twelve seminarians of various races and denominations to Nogales, Sonora, Mexico…. In a migrant shelter, a small man comes in for soup. His name is Manuel. He tells us he’s crossing the desert into the US tonight. He has no work. He has no idea of how far it is or how deadly the desert is. He’s wearing a thin jacket. His feet are bare inside his thin sneakers. Seeing one member of our group serving him a steaming hot bowl of soup, he smiles. 

Someone notices the filthy bandages on his foot. Without a word, students kneel to wash and bandage his feet. They rub ointment and silently pray for his safety. They anoint this person, deemed to be the least in the kingdom, but whom God loves.  

Then Sam, a very big man, takes off his huge socks and hands them to him. Manuel’s eyes dance with joy as he pulls on Sam’s socks. In the circle we pray and bless one another for the last time. He goes into the desert loved by Jesus and saved a bit from the cold by Sam’s socks. In the silence that follows, we don’t bother to debate the issue of illegal immigration or whether temporary work permits would solve the problem at the border. All we can see in our mind’s eye are Sam’s socks, white and worn and offered at the right time. We don’t know if Manuel will make it into the US…. We do know that whatever happens, his feet will be warm and that’s as good as a dance in the world.