Otec Richard označuje za jádro františkánské spirituality a Ježíšova evangelia radikální změnu životního stylu: 

Pro Františka a Kláru z Assisi se Ježíš stal někým, koho je třeba skutečně napodobovat, nejen uctívat. Protože sám Ježíš byl skromný a chudý, František učinil z čistého a prostého napodobování Ježíše svůj životní program. Ve skutečnosti to často dělal až absurdně doslovným způsobem. Byl fundamentalistou - ne co se týče doktrinálních Písem, ale písma o životním stylu: nic si neber na cestu, jez, co je ti předloženo, pracuj za svou mzdu, nenos boty. To je pro většinu křesťanů stále revoluční myšlení, ačkoli je to samotná "dřeň evangelia", abychom použili Františkovu vlastní frázi. [1] Věděl, že lidé mají větší sklon prožívat se k novým způsobům myšlení než myslet se k novým způsobům života. (To je jedna z základních zásad CKČ.) 

"Když jsme slabí, jsme silní" (2 Kor 12,10) mohlo být mottem prvních františkánů. František ve své první řeholi napsal: "Musí se radovat, když žijí mezi lidmi, kteří jsou považováni za málo hodnotné."

"Vždyť je to tak. [2] Z biblického hlediska se v nich odráželo rané praktické křesťanství, které najdeme v Jakubově listu, a mystika východní církve založená na srdci. I když se většina mužských františkánů nakonec stala klerikalizovanými a řádnými církevníky, my jsme tak nezačínali. 

Prvotní františkáni a klarisky (ženy, které následovaly Kláru z Assisi) chtěli být praktiky evangelia a ne pouhými "inspektory" nebo "správci muzeí", jak papež František nazývá některé dnešní duchovní. František i Klára nabízeli svá Pravidla jako forma vitae, neboli "formu života", abychom použili jejich vlastní slova. Považovali ortopraxi (správnou praxi) za nezbytnou paralelu, a možná i přednost pouhé verbální ortodoxie (správného učení), a nikoli za nepovinný doplněk či možný důsledek. Historie ukázala, že poměrně velké procento křesťanů se nikdy nedostane k praktickým důsledkům své víry! "Proč neděláte to, čemu říkáte, že věříte?" ptá se prorok neodbytně.  

Jádrem františkánské ortopraxe je praxe věnovat pozornost různým věcem (přírodě, lidem na okraji, pokoře, putování, žebrotě, misii) namísto opevňování domácí základny. Jeho první následovníci se snažili žít evangelium "jednoduše a bez pozlátka", jak jim řekl František. [3] 

Autor Jon Sweeney popisuje, jak probíhalo františkánské kázání v každodenních podmínkách:  

František ... byl osobou činu a pohybu. Duchovní praxe byla prvořadá. Kázání učinil povinným pro všechny, kdo se k němu připojili na jeho způsob života, ale kázání se ne vždy odehrávalo zpoza kazatelny. Nejstarší františkánská kázání byla spíše diskusemi pod širým nebem, povzbuzením, inspirací - obvykle když kazatel nebo jiný řeholník chodili po cestách, vedle silnice žebrali, v nemocnicích pečovali o nemocné a doprovázeli umírající, opravovali rozpadající se kostely, působili jako prostředníci mezi lidmi v nesnázích a lidmi u moci a s něhou se dotýkali tvorů a stvoření kolem sebe. [4]  

Father Richard identifies a radical change in lifestyle at the heart of Franciscan spirituality and the gospel of Jesus: 

For Francis and Clare of Assisi, Jesus became someone to actually imitate, not just to worship. Since Jesus himself was humble and poor, Francis made the pure and simple imitation of Jesus his life’s agenda. In fact, he often did it in an almost absurdly literal way. He was a fundamentalist—not about doctrinal Scriptures—but about lifestyle Scriptures: take nothing for your journey; eat what is set before you; work for your wages; wear no shoes. This is still revolutionary thinking for most Christians, although it is the very “marrow of the gospel,” to use Francis’ own phrase. [1] He knew that humans tend to live themselves into new ways of thinking more than think themselves into new ways of living. (This is one of the CAC’s Core Principles.) 

“When we are weak, we are strong” (2 Corinthians 12:10) might have been the motto of the early Franciscans. In his First Rule, Francis wrote, “They must rejoice when they live among people considered of little value.” [2] Biblically, they reflected the early, practical Christianity found in the Letter of James and the heart-based mysticism of the Eastern Church. While most male Franciscans eventually became clericalized and proper churchmen, we did not begin that way. 

The early Franciscan friars and the Poor Clares (women who followed Clare of Assisi) wanted to be gospel practitioners instead of merely “inspectors” or “museum curators” as Pope Francis calls some of today’s clergy. Both Francis and Clare offered their Rules as a forma vitae, or “form of life,” to use their own words. They saw orthopraxy (correct practice) as a necessary parallel, and maybe even precedent, to mere verbal orthodoxy (correct teaching) and not an optional add-on or a possible implication. History has shown that a rather large percentage of Christians never get to the practical implications of their beliefs! “Why aren’t you doing what you say you believe?” the prophet invariably asks.  

At the heart of Franciscan orthopraxy is the practice of paying attention to different things (nature, people on the margins, humility, itinerancy, mendicancy, mission) instead of shoring up the home base. His early followers tried to live the gospel “simply and without gloss,” as Francis told them. [3] 

Author Jon Sweeney describes how Franciscan preaching took place in everyday circumstances:  

Francis … was a person of action and movement. Spiritual practice was paramount. He made preaching mandatory for all who joined him in his way of life, but preaching was not always done from behind a pulpit. The earliest Franciscan sermons were more like open-air discussions, encouragements, inspirations—usually while the preacher or another friar were on the road walking, beside the road begging, in hospitals caring for the ill and accompanying the dying, repairing crumbling churches, acting as intermediaries between people in trouble and people in power, and touching with tenderness the creatures and creation around them. [4]