Jediné, co vím, je, že jsem nevěděl, co je to láska, dokud jsem nepotkal tu, která se stále otevírá a otevírá a otevírá.  
-Christian Wiman, Moje jasná propast 

Otec Richard Rohr popisuje "dychtivost po lásce", která charakterizovala život a spiritualitu svatého Františka z Assisi (1182-1226): 

Jestliže je naším jediným cílem milovat, neexistuje nic takového jako neúspěch. František z Assisi uspěl v životě s jediným srdcem, v němž bylo jeho jediným cílem milovat. Díky této intenzivní dychtivosti po lásce se celý jeho život stal úžasným vítězstvím lidského a božského ducha a ukázal, jak krásně spolupracují.  

Tato dychtivost milovat je jádrem a základem Františkova duchovního génia. Setkával se s láskou, která se mu stále otevírala, a totéž pak předával dál tím, že se "otevíral a otevíral" stále většímu světu kolem sebe. Ochotně se propadl do "světlé propasti", [1] jak ji nazývá básník Christian Wiman, kde je veškeré vážení a počítání zbytečné a dokonce zatěžující.  

Po svém obrácení žil František po zbytek života v úplně jiné ekonomii - nesmyslné ekonomii milosti, kde dvě plus dvě se rovná sto a nedostatek je jaksi výhodou. Taková proměna duše, jak v přílivu, tak v odlivu, je pro Františka zkušenostním jádrem evangelia. Tajemství kříže pak dovedl k jeho univerzální aplikaci, neboť poznal, že jak přijímání lásky, tak její propouštění pro druhé je vždy velmi reálným umíráním pro náš současný stav. Kdykoli se rozhodneme milovat, budeme - a musíme - umírat tomu, kým jsme byli předtím, než jsme milovali. Proto se často držíme zpátky. Naše dřívější já je nám objektem naší lásky odebráno. Uvědomíme si, že se tak stalo, až když se odpoutáme, jinak bychom se pravděpodobně vždycky báli milovat.  

Richard poukazuje na jednoduchost, která činí Františkovu službu výjimečnou:  

Pro Františka musel být prostředek stejný jako poselství - jinak by se samotné poselství rychle ztratilo. Pouze láska může hledat, dávat nebo přijímat lásku. Je to téměř tak jednoduché. František vytvořil pro své následovníky zcela jinou třídu, jakýsi podzemní seminář, chcete-li, kde jsme my františkáni museli víru žít dříve, než jsme o víře mluvili. Naše řehole byla zpočátku jen "radami na cestu", putovním a žebravým životním stylem, ponořením se do města i do úplné samoty v přírodě, kde bylo možné lásku zakusit a dotknout se jí, mnohem více než ve formální seminární třídě, kde by se mohla jen definovat. 

Ve františkánském čtení evangelia není důvod být věřící nebo milovat Boha jinak než v poznání, že "láska [Boha], který nás velmi miloval, je velmi milovat", jak řekl František. [2] Náboženství není o hrdinské síle vůle, o vítězství nebo o tom, že máme pravdu. To bylo ve většině křesťanských dějin falešnou náhražkou svatosti.Skutečný růst ve svatosti je růstem v ochotě být milován a milovat.

I only know that I did not know what love was until I encountered one that kept opening and opening and opening.  
—Christian Wiman, My Bright Abyss 

Father Richard Rohr describes the “eagerness to love” that characterized the life and spirituality of St. Francis of Assisi (1182–1226): 

If our only goal is to love, there is no such thing as failure. Francis of Assisi succeeded in living in a single-hearted way, in which his only goal was to love. This intense eagerness to love made his whole life an astonishing victory for the human and divine spirit and showed how they work so beautifully together.  

That eagerness to love is the core and foundation of Francis’ spiritual genius. He encountered a love that just kept opening to him, and then he passed on the same by “opening and opening” to the increasingly larger world around him. He willingly fell into the “bright abyss,” [1] as poet Christian Wiman calls it, where all weighing and counting are unnecessary and even burdensome.  

After his conversion, Francis lived the rest of his life in an entirely different economy—the nonsensical economy of grace, where two plus two equals a hundred and deficits are somehow an advantage. Such transformation of the soul, both in the inflowing and in the outflowing, is the experiential heart of the gospel for Francis. He then brought the mystery of the cross to its universal application, for he learned that both the receiving of love and the letting go of it for others are always a very real dying to our present state. Whenever we choose to love we will—and must—die to who we were before we loved. So, we often hold back. Our former self is taken from us by the object of our love. We only realize this is what’s happened after the letting go, or we would probably always be afraid to love.  

Richard points to the simplicity that makes Francis’ ministry special:  

For Francis, the medium had to be the same as the message—or the message itself would get quickly lost. Only love can search for, give, or receive love. It’s almost that simple. Francis created a very different classroom for his followers, sort of an underground seminary, if you will, where we Franciscans had to live faith before we talked about faith. Our Rule was initially just “tips for the road,” an itinerant and mendicant lifestyle, both an urban plunge and total solitude in nature, where love could be tasted and touched, much more than a formal seminary classroom where it might just be defined. 

In the Franciscan reading of the gospel, there’s no reason to be religious or to love God except in recognizing “The love of [God] who loved us greatly is greatly to be loved,” as Francis said. [2] Religion is not about heroic willpower or winning or being right. This has been a counterfeit for holiness in much of Christian history. True growth in holiness is a growth in willingness to be loved and to love.