V průběhu let výuky a programování v rámci CAC otec Richard vyvažoval aktivní a kontemplativní život:  

Jsem na tom stejně jako vy. Na většinu situací reaguji bezprostředně reakcí připoutanosti, obranyschopnosti, posuzování, kontroly a analýzy. Umím lépe kalkulovat než kontemplovat. Přiznejme si, že většina z nás začíná právě tam. Zdá se, že falešné já má "první pohled" téměř na všechno.

V lepších dnech, kdy jsem otevřený, nechráněný a bezprostředně přítomný, mohu někdy začít kontemplativní myslí a srdcem. Často se tam mohu dostat později a dokonce tam i skončit, ale obvykle je to druhý pohled. Je to boj z hodiny na hodinu, alespoň pro mě. Už chápu, proč tolik duchovních tradic trvá na každodenní modlitbě, vlastně na ranní, polední, večerní a také na modlitbě před spaním! Jinak se mohu domnívat, že jsem opět v tempomatu malého a osobního zájmu, ubohého a křehkého "richardovského" já. 

Moje františkánská tradice a představení mi v těchto pozdějších letech dovolili žít o samotě, v malé "poustevně" za klášterem a farností. Když jsem doma, mohu si každý den chránit dlouhé hodiny ticha a samoty, které vyplňuji specifickým časem modlitby, studia, psaní deníku a spisů, duchovní četby, zahradničení, procházek a pouhého nazírání. Je to luxus, který většina lidí pravděpodobně nemá. Můj čas na cestách, který často tvoří až 50 % času, je mnohem těžší vyvážit a pravděpodobně se více podobá vašemu životu.  

V praktické rovině je můj den doma dvěma extrémy: oba jsou velmi rušné (návštěvy a telefonáty, poradci, práce v CAC, pošta, psaní a nějaká práce ve farnosti Svaté rodiny), přesto je na opačné straně můj život velmi klidný a osamělý. Vyhýbám se většině společenských setkání, upřímně řečeno proto, že vím, že moje duše má jiné otázky, které musím klást a na které musím odpovídat, jak stárnu. Málomluvnost a "zaneprázdněnost mnoha věcmi" mě tam nedostanou.  

Naše praxe, ať už je jakákoli, musí nějak zahrnovat problém. Kontemplace není vyhýbání se problému, ale každodenní splynutí s problémem a nalezení nějakého řešení. Tuto lekci se v kontemplaci rychle a pokorně naučíme:

Trvalo mi velkou část života, než jsem se začal dostávat k druhému pohledu. Od přírody mám kritickou mysl a náročné srdce a jsem netrpělivý. To jsou mé dary i prokletí. Přesto se zdá, že jedno bez druhého nemohu mít. Nemohu riskovat, že ztratím kontakt ani se svými anděly, ani se svými démony. Oba jsou dobrými učiteli. Život v samotě a tichu jim umožňuje obojí a vždy mě přivádí k druhému pohledu. Pohled soucitu, který se dívá na život z místa božské intimity, je skutečně to jediné, co mám, a to jediné, co mohu dát, i když to ne vždy dělám.  

In his years of teaching and programming through the CAC, Father Richard balanced an active and contemplative life:  

I am just like you. My immediate response to most situations is with reactions of attachment, defensiveness, judgment, control, and analysis. I am better at calculating than contemplating. Let’s admit that most of us start there. The false self seems to have the “first gaze” at almost everything. 

On my better days, when I am open, undefended, and immediately present, I can sometimes begin with a contemplative mind and heart. Often I can get there later and even end there, but it is usually a second gaze. It is an hour-by-hour battle, at least for me. I can see why so many spiritual traditions insist on daily prayer, in fact, morning, midday, evening, and before we go to bed prayer too! Otherwise, I can assume that I am back in the cruise control of small and personal self-interest, the pitiable and fragile “richard” self. 

My Franciscan tradition and superiors have allowed me in these later years to live alone, in a little “hermitage” behind the friary and parish. When I am home, I am able to protect long hours of silence and solitude each day, which I fill with specific times of prayer, study, journaling and writing, spiritual reading, gardening, walking, and just gazing. It is a luxury that most folks probably do not have. My time on the road, which is often as much as 50% of the time, is much harder to balance, and probably more like your life.  

On a practical level, my at-home day is two extremes: both very busy (visitors and calls, counselees, work at the CAC, mail, writing, and some work at Holy Family parish) yet on the opposite side, my life is very quiet and alone. I avoid most social gatherings, frankly because I know my soul has other questions to ask and answer as I get older. Small talk and “busyness about many things” will not get me there.  

Our practice, whatever it is, must somehow include the problem. Contemplation is not the avoidance of the problem, but a daily merging with the problem, and finding some resolution. We quickly and humbly learn this lesson in contemplation: How we do anything is probably how we do everything. 

It’s taken me much of my life to begin to get to the second gaze. By nature, I have a critical mind and a demanding heart, and I am impatient. These are both my gifts and my curses. Yet I can’t have one without the other, it seems. I can’t risk losing touch with either my angels or my demons. They are both good teachers. A life of solitude and silence allows them both, and invariably leads me to the second gaze. The gaze of compassion, looking out at life from the place of Divine Intimacy is really all I have, and all I have to give, even though I don’t always do it.