Autoři Adam Bucko a Rory McEntee představují, co by dnes mohlo znamenat "nové mnišství":  

Mnišský [život] pro nás tedy představuje úplné zasvěcení se transformační cestě, ... která nás vede do plnosti našeho lidství a umožňuje božství, aby v nás rozkvétalo ve vzrůstající míře lásky, soucitu, radosti, smutku a moudrosti. Mnich je ten, kdo zasvětí svůj život tomuto ideálu a dovolí, aby všechna životní rozhodnutí plynula z tohoto závazku. Kořen slova monk je monachos, což znamená "oddělený". Pro nás to neznamená ani tak fyzické oddělení, jako spíše vyčlenění se z naší kulturní podmíněnosti - z nezpochybnitelného a nevyžadujícího pohledu na život, který nás žene k adoraci materiálního úspěchu, svádí nás k účasti na devastaci naší planety, zatvrzuje naše srdce vůči osudu chudých a utlačovaných a odvádí nás od naší vrozené schopnosti duchovního růstu a zralosti. 

Pod pojmem nový máme na mysli fenomén prožívání tohoto duchovního povolání ve světě.... Zjistili jsme, že mnoho lidí dnes pociťuje stejné hluboké povolání jako staří mniši, povolání k naprosté oddanosti cestě proměny, avšak bez nutkání toto povolání uskutečňovat tradičním způsobem. Nepřipadají si nutně přitahováni ke klášteru, k celibátu nebo k odloučení a osvobození od světa. Místo toho pociťují radikální nutkání žít toto povolání ve světě - být zakotveni ve světě, s těžkostmi finanční reality, vzestupy a pády politických nepokojů, požehnáním a obtížemi vztahů - to vše uprostřed současné společnosti, která takové povolání nepodporuje. [1] 

Pracovník CAC Mark Longhurst ctí posvátnost obyčejného života:  

Pro většinu hledačů Boha není možné, a dokonce ani žádoucí, žít v odlehlé samotě nebo vstoupit do mnišského řádu. Vážím si toho, že chodím do ústraní, a vyžívám se v modlitbě mnišských hodin, ale mým pravým povoláním není být mnichem. Mým povoláním je prostě být co nejlaskavější verzí sebe sama. Kromě toho mám příliš mnoho práce s tím, abych vozil děti na basketbalový trénink a připomínal jim, aby si udělaly domácí úkoly. Na [Thomasi] Mertonovi mi záleží, protože boří iluzorní bariéru mezi světem a nebem, modlitbou a činností. Říká: "Nepotřebuji se uzavřít do samoty a ztratit veškerý kontakt se zbytkem světa; naopak, tento ubohý svět má právo na místo v mé samotě". [2] Samota a svět nejsou v rozporu, nebo dokonce nakonec oddělené. Merton na tuto pravdu udeřil z jedné strany tím, že svět přijal jako osamělý mnich.  

Nyní nastal čas, aby ti z nás, kteří se zjevněji pohybují ve světě, přijali mnišské hlubiny - což jsou hlubiny milosti, kterou k nám Bůh vylévá ve všech životních stanicích, v nichž se nacházíme. [3]  

Authors Adam Bucko and Rory McEntee envision what a “new monasticism” could mean today:  

Monastic [life], then, represents for us a complete commitment to the transformative journey, … which takes us into the fullness of our humanity, allowing divinity to flower within us in increasing degrees of love, compassion, joy, sorrow, and wisdom. The monastic is the one who devotes his or her life to this ideal, and allows all life decisions to flow out of this commitment. The root of the word monk is monachos, which means “set apart.” For us, this is not so much a physical separation as a setting oneself apart from our cultural conditioning—from an unquestioning, and un-questing, view of life, one that drives us to adulate material success, seduces us into participating in the devastation of our planet, hardens our hearts to the plight of the poor and oppressed, and divorces us from our innate capacity for spiritual growth and maturity. 

By new, we refer to the phenomenon of living out this spiritual vocation in the world…. We have found that many people today are feeling the same deep calling as the monks of old, a calling of complete commitment to the transformative journey, yet without the urge to act out this calling in the traditional way. They do not find themselves necessarily drawn to a monastery, or to celibacy, or to disengagement and liberation from the world. They instead feel a radical urge to live out this calling in the world—to be embedded in the world, with the hardship of financial realities, the ups and downs of political unrest, the blessings and difficulties of relationships—all in the midst of a contemporary society that does not support such a calling. [1] 

CAC staff member Mark Longhurst honors the sacredness of ordinary life:  

It is not possible, or even desirable, for most seekers of God to live in remote solitude or join a monastic order. I cherish going on retreat and revel in praying the monastic hours, but my true vocation is not to be a monk. My call is simply to be the most loving version of myself. Besides, I’m too busy driving the kids to basketball practice and reminding them to do their homework. [Thomas] Merton matters to me because he shatters the illusory barrier between the world and heaven, prayer and activity. He says, “I do not need to lock myself into solitude and lose all contact with the rest of the world; rather, this poor world has a right to a place in my solitude.” [2] Solitude and the world are not at odds or even, in the end, separate. Merton struck upon this truth from one end of the spectrum, by embracing the world as a solitary monk.   

Now it is time for those of us more obviously in the world to embrace the monastic depths—which are the depths of grace that God pours forth toward us in all the stations of life in which we find ourselves. [3]