V této homilii se otec Richard Rohr zamýšlí nad tím, že kontemplace je mnohem víc než soubor praktik:  

Když příliš zdůrazňujeme konkrétní praktiky, může se kontemplace stát záležitostí techniky a výkonu. Upadáme zpět do sebeanalýzy: Provádím praxi správně? Zjevení Boha, který chce vždy vstoupit do hmotného světa jako náš obraz, nemůže záviset na tom, zda lidé dvakrát denně tiše sedí na modlitebním polštářku. To by znamenalo, že 99,9 % lidí, kteří kdy žili na této zemi, Boha nepoznalo. Definice křesťanské kontemplace až do nedávné doby vycházela z raných mnišských a pouštních tradic, ale oblast je mnohem širší.   

Parker Palmer píše: "Úkolem kontemplace ve všech jejích podobách je proniknout iluzí a pomoci nám dotknout se skutečnosti."

"Kontemplace je v podstatě rozjímání. [1] Myslím, že má pravdu, a dodal bych, že velká láska a velké utrpení jsou normální cesty proměny. Pro praxi kontemplace je zde důležité místo. Nezavrhuji je, ale jakákoli praxe kontemplace je tu proto, aby nám pomohla udržet to, co se dočasně naučíme prostřednictvím velké lásky nebo velkého utrpení, ať už je to na svatební cestě nebo den po smrti rodiče. Když jsme uprostřed velkého zármutku nebo velké lásky, stáváme se na pár dní, týdnů nebo měsíců neduálním myslitelem, ale všichni víme, že to netrvá dlouho. Nevydrží to -pokud to neprovozujeme v praxi.  

Otec Richard pojmenovává, proč jsou kontemplativní praxe nezbytné pro prohloubení naší zkušenosti s Boží moudrostí: 

Když vložíme náboženství do kultury, kultura vždycky zvítězí. Většina z nás jsou v první řadě Američané nebo naše národnosti, a pak možná, jednou za čas, jsme křesťané. To je prostě zřejmé - formuje nás naše kultura. Chceme věřit, stále předstíráme, že věříme, ale ve skutečnosti nevěříme. Dokud se naše víra neposune na elementární, buněčnou úroveň, dokud ji nestrávíme stejně jako velkou lásku a velké utrpení, nezmění to naše smýšlení ani naše jednání. Dokonce i po krásné mši, rituálu nebo rekolekci se hned vrátíme k dualistickému myšlení buď/anebo. Hned se vrátíme k tomu, že jsme naštvaní republikáni nebo demokraté, protestanti nebo katolíci, černoši nebo běloši. To prostě nikdy nepřestane. Ale když se cvičíme, kontemplace se stává způsobem, jak se dotknout reality, způsobem, jak proniknout iluzí.  

Ego se rádo staví na jednu stranu; dává nám falešný pocit pevnosti, důležitosti a inteligence. Kontemplace je jakýkoli způsob, který nám pomůže proniknout iluzí a dotknout se reality - a realita bude vždy větší než my. Vždycky nás bude nechávat trochu v rozpacích, trochu mimo centrum dění. Pokud jsme stále na středu jeviště, není to Skutečnost. Když dokážeme zaujmout své místo jako malé vedlejší představení, kterým všichni jsme, a z této pokorné perspektivy dovolíme Realitě, aby s námi dělala svou práci, myslím, že budeme vědět, co potřebujeme vědět.  

In this homily, Father Richard Rohr reflects on how contemplation is much more than a set of practices:  

When we emphasize specific practices too much, contemplation can become a matter of technique and performance. We fall back into self-analysis: Am I doing the practice correctly? The revelation of God, who always wants to enter the material world as our image, cannot possibly depend upon people sitting silently on a prayer cushion twice a day. That would mean that 99.9% of people who have ever lived on this earth have not known God. The definition of Christian contemplation up until recent times has come from the early monastic and desert traditions, but the field is far bigger than that.   

Parker Palmer writes, “The function of contemplation in all its forms is to penetrate illusion and help us to touch reality.” [1] I think he’s right and I would add that great love and great suffering are the normal paths of transformation. There’s an important place for practices of contemplation. I’m not throwing them out, but any practice of contemplation is for the sake of helping us sustain what we temporarily learn through great love or great suffering, whether it’s on a honeymoon or the day after a parent dies. When we’re in the middle of great grief or great love, we become a nondual thinker for a few days, weeks, or months, but we all know it doesn’t last. It doesn’t last—unless we put it into practice.  

Father Richard names why contemplative practices are essential to deepening our experience of God’s wisdom: 

When we insert religion inside of culture, culture wins every time. Most of us are Americans or our nationalities first, and then maybe, once in a while, we are Christians. That’s just obvious—it’s our cultures that form us. We want to believe, we keep pretending we believe, but we really don’t. Until our faith moves to the elemental, cellular level, until we digest it like we do great love and great suffering, it will not change our minds or our actions. Even after a beautiful Mass, ritual, or retreat, we go right back to either/or, dualistic thinking. We go right back to being angry Republicans or Democrats, Protestants or Catholics, Black people or white people. It just never stops. But as we practice, contemplation becomes a way to touch upon reality, a way of penetrating illusion.  

The ego loves to take sides; it gives us a false sense of solidity, importance, and intelligence. Contemplation is any way we can find to help us penetrate illusion and touch reality—and reality will always be bigger than us. It will always leave us a bit uncomfortable, a bit off center stage. If we’re still on center stage, it isn’t Reality. When we can take our place as the little side show we all are, and from that humble perspective allow Reality to do its work with us, I think we will know what we need to know.