Palestinská kvakerka Jean Zaruová se zamýšlí nad svým celoživotním odhodláním nastolovat mír:  

Sama sebe nazývám kvakerkou nebo přítelkyní. A Přátelé v průběhu dějin zachovávali svědectví o nenásilí. Říkáme, že válka je v rozporu s Kristovým učením. Proto jsme vyzváni, abychom žili v přítomnosti té síly, která vítězí spíše skrze lásku než skrze válku. Není to snadné svědectví. Má tři aspekty:  

1. Odmítnout se sami podílet na válečných činech.  
2. Snažit se odstranit příčiny války.  
.
3. Využívat cestu lásky, která je nám otevřena, k podpoře míru a k hojení ran.  
.

Jako kvakeři věříme, že v každém člověku je něco z Boha. Proč je tedy pro nás tak těžké vidět to, co je z Boha v druhém člověku? Obě strany jakéhokoli konfliktu mají často problém vůbec vidět toho druhého, natož aby viděly to Boží v tom druhém....  

Věřím, že jsme povoláni k obrácení: k tomu, abychom se obrátili k boji žen a mužů všude na světě, kteří nemají možnost uniknout nekonečné únavě své práce a každodennímu popírání svých lidských práv a lidské hodnoty. Musíme se takříkajíc obrátit k nové vizi lidské důstojnosti, k tomu, čemu říkáme "to Boží" v každém člověku, dokonce i v těch, kterým odporujeme. Musíme se nechat dojmout úzkostí a utrpením těch druhých.  

Zaru se zamýšlí nad vnitřním a vnějším rozměrem svého závazku k míru:  

Na začátku svého boje s nenásilným životem v situaci násilí jsem se ocitla na křižovatce. Potřebovala jsem ve svém nejhlubším přesvědčení vědět, zda opravdu věřím v sílu nenásilí, které dokáže proměnit konfliktní situaci..... Jak mohu mít vnitřní mír, když mám tolik starostí o život obecně a o životy členů své rodiny?... Jak mohu mít vnitřní mír, když je náš pohyb v naší vlastní zemi omezen, když jsou stavěny zdi, které nás vězní a oddělují nás od sebe navzájem?... 

Potřebuji vědět, zda opravdu věřím v sílu nenásilí, které dokáže proměnit konfliktní situaci...

Jako palestinské ženy neseme zvláštní břemeno a službu. Neustále se nám říká, abychom byly mírumilovné. Vnitřní mír, o kterém mluvím, však neznamená jen být milá, pasivní nebo se nechat bez protestu pošlapat. Není to pasivní nenásilí, ale nenásilí odvážného jednání....  

Jaká je ta vnitřní síla, která nás pohání, která nám dodává regeneraci a vytrvalost, abychom říkali pravdu, kterou je v této historické chvíli zoufale třeba vyslovit?… Pokud si zasloužím uznání za odvahu, pak ne za to, co zde dělám, ale za to, že pokračuji v každodenním boji pod okupací na tolika frontách, že zůstávám samideh (nezlomný) a po celou dobu zůstávám otevřený lásce, kráse země a přispívám k jejímu uzdravení, když je porušována. 

Palestinian Quaker Jean Zaru reflects upon her lifelong commitment to peacemaking:  

I call myself a Quaker or a Friend. And Friends, throughout history, have maintained a testimony to nonviolence. War, we say, is contrary to the teachings of Christ. Therefore, we are challenged to live in the presence of that power which wins through love rather than through war. This is no easy testimony. It has three aspects:  

1. To refuse to take part in acts of war ourselves.  
2. To strive to remove the causes of war.  
3. To use the way of love open to us to promote peace and to heal wounds.  

As Quakers we believe that there is something of God in every person. Why, then, is it so hard for us to see what is of God in one another? Both sides in any conflict often have difficulty seeing the other at all, let alone seeing that of God in the other.…  

I believe that we are called to conversion: to be converted to the struggle of women and men everywhere who have no way to escape the unending fatigue of their labor and the daily denial of their human rights and human worth. We must be converted, so to speak, to a new vision of human dignity, what we call “that of God” in each person, even in those we oppose. We must let our hearts be moved by the anguish and suffering of the other.  

Zaru considers the inward and outward dimensions of her commitment to peace:  

Early on in my struggles with living nonviolently in a situation of violence, I found myself at a crossroads. I needed to know in my own deepest convictions whether I really did believe in the power of nonviolence to transform a situation of conflict.… How can I have peace within when I worry so much about life in general and the lives of my family members?… How can I have peace within when our movement is restricted in our own country, when walls are built to imprison us and separate us from one another?… 

As Palestinian women, we have a special burden and service. We are constantly being told to be peaceful. But the inner peace of which I speak is not simply being nice, or being passive, or permitting oneself to be trampled upon without protest. It is not passive nonviolence, but the nonviolence of courageous action.…  

What is that inner force that drives us, that provides regeneration and perseverance to speak the truth that desperately needs to be spoken in this moment of history?… If I deserve credit for courage, it is not for anything I do here, but for continuing in my daily struggle under occupation on so many fronts, for remaining samideh (steadfast) and, all the while, remaining open to love, to the beauty of the earth, and contributing to its healing when it is violated.