Než začnete mluvit o míru, musíte ho mít nejprve ve svém srdci.
Svatý František z Assisi

Otec Richard Rohr píše o základní křesťanské výzvě k nenásilí: 

Generace křesťanů jako by zapomněly na Ježíšovo učení o nenásilí. Vize mírového království jsme odsunuli do vzdáleného nebe a sotva věříme, že Ježíš mohl chtít, abychom nastavili druhou tvář tady a teď. Až hinduista Mohandás Gándhí (1869-1948) nám pomohl uplatnit Ježíšovu mírumilovnost ve velmi praktické podobě. Gándhí řekl: "Je prvotřídní lidskou tragédií, že národy na zemi, které tvrdí, že věří v poselství Ježíše, kterého označují za Knížete míru, projevují ve skutečnosti jen málo z této víry." [1] Rev. Dr. Martin Luther King Jr. (1929-1968), který čerpal z Gándhího spisů a příkladu, přivedl v 60. letech 20. století nenásilí do popředí hnutí za občanská práva.  

Výuka nenásilí pochopitelně kladla důraz na převážně vnější metody či způsoby jednání a odporu. Ty jsou důležité a potřebné, ale musíme jít ještě hlouběji. Pokud tyto metody nebudou odrážet naše vnitřní postoje, nepřinesou trvalou změnu. Všichni si musíme přiznat, že naše skryté vnitřní postoje jsou často kruté, útočné, odsuzující a drsné. Zdá se, že ego nachází svou energii právě v tom, že má něco, čemu může odporovat, co může napravit nebo změnit. Když mysl může něco posoudit jako méněcenné, cítíme se nadřazeni. Musíme si uvědomit svůj neustálý sklon k popírání reality, k odporu proti ní, k oponování jí a k útokům na úrovni naší mysli. Jedná se o univerzální závislost. [2] 

Učitel nenásilí Ken Butigan chápe Boží lásku jako středobod nenásilí. 

Naším pravým posláním je milovat se navzájem tak, jak nás miloval Bůh. Když to bereme vážně, proměníme se v milující lidi, kterým záleží na všech bytostech. V praxi to znamená odolávat tendenci systému násilí rozdělovat svět na různé nepřátelské tábory. Základním scénářem tohoto systému je oddělit "nás" od "nich": ... ty, kteří jsou hodni naší lásky, a ty, kteří nejsou..... Často do [nich] promítáme své vlastní nepřiznané násilí.  

Nenásilí má jiný přístup. Praktikující nenásilí se snaží stát se svým nejopravdovějším já tím, že se pomalu učí milovat všechny bytosti s jistotou, že všechny jsou nám příbuzné a že jsme povoláni tuto příbuznost konkrétně ztělesňovat, zejména uprostřed našich nejtěžších a nejnáročnějších konfliktů..... Nenásilí se zavazuje zpochybňovat každou formu násilí a vzdorovat jí. Nicméně nevyvozuje z toho, že protivník je absolutně a neodvolatelně neschopný milovat nebo být milován. Milovat pachatele … je tvořivý a odvážný čin, který se snaží vyprovokovat všechny zúčastněné strany k navázání kontaktu s jejich pravým já, s neposkvrněnou Boží skutečností, která přebývá v centru jejich bytí. Stručně řečeno, jejich posvátnost.... Největším dílem nenásilí je vytvářet situace, které osvobozují posvátnost nás samých i našeho protivníka. [3]

Before you speak of peace, you must first have it in your heart.
—St. Francis of Assisi  

Father Richard Rohr writes of the essential Christian call to nonviolence: 

Generations of Christians seem to have forgotten Jesus’ teachings on nonviolence. We’ve relegated visions of a peaceful kingdom to a far distant heaven, hardly believing Jesus could have meant for us to turn the other cheek here and now. It took Mohandas Gandhi (1869–1948), a Hindu, to help us apply Jesus’ peacemaking in very practical ways. As Gandhi said, “It is a first-class human tragedy that peoples of the earth who claim to believe in the message of Jesus whom they describe as the Prince of Peace show little of that belief in actual practice.” [1] Rev. Dr. Martin Luther King Jr. (1929–1968), drawing from Gandhi’s writings and example, brought nonviolence to the forefront of the civil rights movement in the 1960s.  

Training in nonviolence has understandably emphasized largely external methods or ways of acting and resisting. These are important and necessary, but we must go even deeper. Unless these methods reflect our inner attitudes, they will not make a lasting difference. We all must admit that our secret inner attitudes are often cruel, attacking, judgmental, and harsh. The ego seems to find its energy precisely by having something to oppose, fix, or change. When the mind can judge something to be inferior, we feel superior. We must recognize our constant tendency toward negating reality, resisting it, opposing it, and attacking it on the level of our mind. This is the universal addiction. [2] 

Nonviolence teacher Ken Butigan understands God’s love to be at the center of nonviolence. 

Our true calling is to love one another as God has loved us. When we take this seriously, we are transformed into lovers who care for all beings. In practical terms this means resisting the tendency of the violence system to divide the world into various enemy camps. A fundamental script of this system is to separate “us” from “them”: … those who are worthy of our love and those who are not…. Often, we project our own unacknowledged violence onto [them].  

Nonviolence takes another approach. Practitioners of nonviolence seek to become their truest selves by slowly learning to love all beings, confident that all are kin and that we are called to embody this kinship concretely, especially in the midst of our most difficult and challenging conflicts…. Nonviolence is committed to challenging and resisting every form of violence. Nevertheless, it does not conclude that the opponent is absolutely and irrevocably incapable of loving or of being loved. To love the perpetrator … is a creative and daring act that seeks to provoke all parties to make contact with their true self, the undefiled reality of God which dwells at the center of their being. In short, their sacredness.… The greatest work of nonviolence is to create situations which free the sacredness of ourselves and our opponent. [3]