Aktivista a spisovatel Shane Claiborne zkoumá napětí mezi spravedlností a milostí:  

Násilí je nakažlivé. Násilí plodí násilí.... Zvedni meč a zemři mečem. Zabiješ nás a my zabijeme tebe. Na světě je nákaza násilí, šíří se jako nemoc.  

Ale nakažlivá je také milost. Akt laskavosti inspiruje další akt laskavosti..... Jediný skutek odpuštění může působit, jako by uzdravil celý svět. Milost plodí milost. Láska se otírá o ty, kteří jsou milováni..... Nikde jinde nemůžete vidět boj milosti a nemilosti, který se vede tak vehementně jako v systému trestního soudnictví. Když dojde na slova jako "spravedlnost", lidé mohou říkat totéž a myslet tím něco úplně jiného.  

Hlavní trest nám nabízí jednu verzi spravedlnosti. Je v něm obsažena citlivost: zlo by nemělo zůstat bez následků. A je za ním teologie: "Oko za oko ... zub za zub" [3. Mojžíšova 24,20].  

Milost nám však nabízí i jinou verzi spravedlnosti. Milost dává prostor … spravedlnosti, která je obnovující a věnuje se léčení ran způsobených nespravedlností. S milostí je však těžká práce. Vyžaduje víru - protože nás odvažuje věřit, že nejen oběti, ale i viktimizátoři mohou být uzdraveni. Není vždy snadné uvěřit, že láska je mocnější než nenávist, život mocnější než smrt a že lidé mohou být lepší než to nejhorší, co provedli.  

Tyto dvě verze spravedlnosti soupeří o naši věrnost. Jedna vede ke smrti. Druhá může vést k životu a k uzdravení a vykoupení a dalším krásným věcem. [1] 

Mennonitská pastorka Melissa Florer-Bixlerová spojuje odpuštění a restorativní spravedlnost:  

Říká se nám, že si vybíráme, v jakém světě chceme žít. Zvolíme si bohatství nebo Boha. Vybereme si násilí, nebo Boha. Vybereme si nacionalismus, nebo Boha. Vybereme si rasovou hierarchii, nebo Boha. Každý případ je příkladem jiného a neslučitelného operačního systému. Jeden z těchto systémů, pokud podle něj žijeme, nás svazuje v nekonečném boji a násilí, které vede k našemu vlastnímu zničení, stejně jako ke zničení ostatních.... 

Máme si vybrat, ve kterém světě chceme žít - ve světě retributivní spravedlnosti, nebo ve světě odpuštění. Teolog] Karl Barth v úvahách o odpuštění píše: "Život z odpuštění není v žádném případě pasivitou, ale křesťanským životem v plné aktivitě."[1 Barth píše, že až nakonec předstoupíme před Boha, nebude se po nás chtít, abychom skládali účty ze své zbožnosti nebo morálky. Místo toho se nás bude ptát: "Žil jsi z milosti, nebo sis bohy ustanovil sám pro sebe a možná se jimi chtěl sám stát?". [2]  

Nemůžeme působit v obou řádech. A když do obnoveného stvoření, řádu postaveného na dobré zprávě, vstoupí svět pomsty, otráví možnost vzájemnosti, proměny a smíření. Cestou z nekonečné smyčky odplaty je uznat, že odpuštění jednotlivcům je provázáno se společenským řádem Boží vlády. [3]  

Activist and author Shane Claiborne examines the tension between justice and grace:  

Violence is contagious. Violence begets violence.… Pick up the sword and die by the sword. You kill us and we’ll kill you. There is a contagion of violence in the world; it’s spreading like a disease.  

But grace is also contagious. An act of kindness inspires another act of kindness…. A single act of forgiveness can feel like it heals the world. Grace begets grace. Love rubs off on those who are loved…. There’s nowhere you can see the battle of grace and disgrace waged more vehemently than in the criminal justice system. When it comes to words like “justice,” people can say the same thing and mean something completely different.  

Capital punishment offers us one version of justice. There is a sensibility to it: evil should not go without consequence. And there is a theology behind it: “An eye for an eye … a tooth for a tooth” [Leviticus 24:20].  

Yet grace offers us another version of justice. Grace makes room … for justice that is restorative, and dedicated to healing the wounds of injustice. But the grace thing is hard work. It takes faith—because it dares us to believe that not only can victims be healed, but so can the victimizers. It is not always easy to believe that love is more powerful than hatred, life more powerful than death, and that people can be better than the worst thing they’ve done.  

These two versions of justice compete for our allegiance. One leads to death. The other can lead to life, and to healing and redemption and other beautiful things. [1] 

Mennonite pastor Melissa Florer-Bixler connects forgiveness and restorative justice:  

We are told that we choose whose world we want to live in. We’ll choose wealth or God. We’ll choose violence or God. We’ll choose nationalism or God. We’ll choose racial hierarchy or God. Each case is an example of a different and incompatible operational system. One of those systems, if we live by it, binds us in endless struggle and violence that leads to our own destruction, as well as the destruction of others…. 

We are asked to choose which world we want to live in—a world of retributive justice or a world of forgiveness. [Theologian] Karl Barth, reflecting on forgiveness, writes, “Living by forgiveness is never by any means passivity, but Christian living in full activity.” Barth writes that, when we finally come before God, we will not be asked to give an account of our piety or morality. Instead, we will be asked, “Did you live by grace, or did you set up gods for yourself and perhaps want to become one yourself?” [2]  

We can’t operate in both orders. And when the world of revenge enters the renewed creation, the order built on good news, it poisons the possibility of mutuality, transformation, and reconciliation. The way out of the endless loop of retribution is to recognize that forgiveness of individuals is interwoven with the social order of God’s reign. [3]