Ženská teoložka Karen Baker-Fletcherová popisuje odpuštění jako zdroj uzdravení, který může pomoci prolomit opakující se cykly nenávisti a násilí.  

Odpuštění je založeno na lásce, která vyžaduje spravedlnost. Odpuštění je Bohem daná milost, která osvobozuje hříšníka, aby se modlil za spásu hříšníků a osvobodil tak svět od další nenávisti, násilí a znesvěcování. Odpuštění je … akt touhy po božském překonání zla a zároveň touhy po spáse těch, kteří jím byli svedeni. Odpuštění je založeno na tvrdé božské lásce, která se modlí za sílu spravedlnosti, aby přesvědčivě, mocně pohnula hříšníky ke spravedlnosti navzdory všem viditelným překážkám, aby zlo bylo přemoženo.  

Naproti tomu nenávist touží po trvalém zničení druhého. Nenávist má negativní schopnost nakazit duše dobře věřících lidí i nevěřících, když se ocitnou na straně hříchu. Nenávist svádí nenáviděné k nenávisti. Odpuštění osvobozuje hříšníka a osvobozuje ho od pokračování v zaběhnutém cyklu nenávisti. Bolest ze zranění při odpuštění jednoduše nevyprchá. To by bylo popřením stvořeného a božského lidství. Naopak, bolest zůstává, ale proměňuje se v léčivou sílu soucitu s hluboce zraněným světem a v radost všude tam, kde se objeví svědek uzdravení. [1] 

Prostřednictvím své práce v hnutích za sociální spravedlnost pojmenovává učitel ztělesnění Prentis Hemphill vnitřní sílu vědomého aktu odpuštění.  

Odpuštění a milost mohou každé kultuře nabídnout mnohem více, než jim přisuzujeme. V dnešní době se s nimi setkáváme jen zřídka, přesto tam, kde jsem je viděl a kde mi byly nabídnuty, jsem si uvědomil, že to nejsou slabé, ubohé emoce lidí, kteří si neváží sami sebe. Jsou velkorysým darem lidí, kteří vědí, že jejich hodnotu nelze snižovat ani snižovat. Když nabízíme milost nebo odpuštění, odmítáme falešnou korelaci mezi naší hodnotou a činy. Nemluvím však o tom druhu milosti nebo odpuštění, který rozmazluje nebo se podbízí. Neodpouštíme z vlastního zoufalství nad druhým člověkem; odpouštíme proto, abychom druhého pozvali zpět k našemu nejvyššímu já, zpět k našim závazkům. Jde o uznání toho, že někomu bylo ublíženo, a odpuštění rozšiřuje možnost zkusit to znovu. S odpuštěním a milostí jsem se potýkal, stejně jako se s nimi potýká většina z nás, protože naše srdce byla často zlomena a často jsme byli zrazeni. Myslím, že je důležité, abychom dbali na varování. Možná se nakonec všichni naučíme odpouštět široko daleko tak, jak to učila náboženství. Ale uvažovat o tom tímto způsobem je pro mě příliš vysoký úkol. Možná teď potřebujeme odpouštět jen v blízkém okolí: lidem v našich rodinách a komunitách, lidem, vedle kterých bojujeme. Než abychom odsuzovali milosrdenství, raději ho zkusíme v malých dávkách. Odtud se možná odpuštění a milost rozšíří a pokryjí nás, stanou se více vzduchem, který dýcháme. [2] 

Womanist theologian Karen Baker-Fletcher describes forgiveness as a source of healing that can help break repetitive cycles of hatred and violence.   

Forgiveness is grounded in love that demands justice. Forgiveness is a God-given grace that frees the sinned against to pray for the salvation of sinners to free the world from further hatred, violence, and desecration. Forgiveness is … the act of desiring divine overcoming of evil while also desiring the salvation of those who have been seduced by it. Forgiveness is grounded in a tough divine love that prays for the power of righteousness to persuasively, powerfully move sinners into righteousness against all visible odds so that evil is overcome.   

In contrast, hatred desires the permanent annihilation of the other. Hatred has a negative capacity to infect the souls of well-meaning people of faith and the faithless alike when they are on the receiving end of sin. Hatred tempts the hated to hate. Forgiveness frees the sinned against, liberating them from continuing the cycle of hatred they have experienced. The pain of woundedness in forgiveness does not simply evaporate. That would be a denial of creaturely and divine humanity. To the contrary, the pain remains but is transformed into the healing force of compassion for a deeply wounded world and to joy wherever a witness to healing appears. [1] 

Through their work in social justice movements, embodiment teacher Prentis Hemphill names the inherent strength of a conscious act of forgiveness.   

Forgiveness and grace have much more to offer any culture than we give them credit for. They are rare sightings these days, yet where I have seen them, when I’ve been offered them, I realize that they are not the weak, pitiful emotions of people who don’t value themselves. They are the generous gift of people who know their worth cannot be diminished or compromised. When we offer grace or forgiveness, we refuse the false correlation between our worth and actions. But I’m not speaking about the kind of grace or forgiveness that coddles or panders. We don’t forgive out of our own desperation for another person; we forgive to invite one another back into our highest selves, back into our commitments. There is an acknowledgement that someone has been wronged or hurt, and forgiveness extends the possibility of trying again. I have struggled my way through forgiveness and grace, just as most of us struggle with them because of how often our hearts have been broken and how often we’ve been betrayed. I think it’s important for us to heed the warnings. Maybe eventually we can all learn to forgive far and wide, the way religions have taught. But for me to think of it that way is too tall an order. Maybe now we only need to forgive close in, nearby: the people in our families and our communities, the people we struggle alongside. Rather than denounce mercy, we try it in small doses. From there maybe forgiveness and grace spread and cover us, become more of the air we breathe. [2]