Blaze milosrdným, neboť se jim dostane milosrdenství. -Matouš 5:7 

Otec Richard jmenuje, jak odpuštění vytváří příležitosti k růstu:

Duch v nás vytváří neutuchající touhu po odpuštění a smíření. Celé evangelium odhaluje rozvíjející se tajemství odpuštění; je to začátek, střed i konec proměňujícího poselství evangelia. Energie odpuštění - v naší nehodnosti - nás nejprve vymaní z mentality zásluh. Neustálá zkušenost, že nám bylo odpuštěno, je nezbytná k obnově našeho ochabujícího ducha a k tomu, abychom se udrželi v nekonečném oceánu milosti. Ke konci života se univerzální odpuštění všemu za to, že je, jaké je, stává jediným způsobem, jak můžeme vidět a pochopit realitu a konečně žít v míru.

Zachariáš řekl, že Bůh "dá Božímu lidu poznat spasení skrze odpuštění hříchů" (L 1,77). Dané odpuštění a přijaté odpuštění je vždy čistým dílem nestvořené milosti. Takové nezasloužené a nezasloužené odpuštění je nezbytné k rozbití světa quid pro quo, který nazývám meritokracií. Teprve když zakoušíme nezaslouženou lásku, začíná tento tok dovnitř i navenek. Předtím jsme suché, mrtvé cisterny. Předtím se možná zabýváme "náboženstvím", ale ve skutečnosti nemáme žádnou dynamickou představu o Bohu nebo dokonce o sobě samých. 

Milosrdenství vše znovu vytváří, bez odpuštění se nic nového neděje. Jen stále opakujeme tytéž staré vzorce, iluze a polopravdy. Někdy milost nepřichází okamžitě, ale podobně jako Job "sedíme v popelu a škrábeme své boláky" (Job 2,8). Někdy není přítomna ani touha, ani rozhodnutí odpustit. Pak musíme truchlit a čekat. Musíme sedět ve své bídě a možná přiznat svou neschopnost odpustit viníkovi. Tehdy se učíme, jak se modlit a jak "toužit a žíznit po spravedlnosti" (Mt 5,6).  

Pravé odpuštění vedené Duchem svatým vždy osvobozuje a uzdravuje alespoň jednu ze zúčastněných stran, a doufejme, že obě. Pokud pouze zachovává mou morální výšku - jako velkorysého "křesťana" -, pochybuji, zda se vůbec jedná o skutečné odpuštění. V odpuštění žijeme podle své skutečné a nejhlubší důstojnosti. Pak se řídíme silou a logikou, které nám nejsou vlastní.  

V komunitě Nový Jeruzalém v Cincinnati jsem nechal nad hlavní vchod namalovat nápis "70 x 7" [viz Mt 18,21-22]. Noví poštovní doručovatelé si mysleli, že je to adresa! Svým způsobem to byla naše adresa. Je to charakteristický znak lidí osvobozených Kristem. Společenství není tam, kde je odpuštění zbytečné nebo nepotřebné. Je to místo, kde se odpuštění děje velmi svobodně. A pokud k němu nedochází na denní bázi, alespoň nedokonale, nebude žádné společenství. Bez odpuštění vládne logika oběti a pachatele namísto nelogiky lásky.  

Blessed are the merciful, for they will be shown mercy. —Matthew 5:7 

Father Richard names how forgiveness creates opportunities for growth: 

The Spirit within us creates an unrelenting desire toward forgiveness and reconciliation. The entire gospel reveals the unfolding mystery of forgiveness; it is the beginning, the middle, and the end of the gospel’s transformative message. The energy of being forgiven—in our unworthiness of it—first breaks us out of our merit-badge mentality. The ongoing experience of being forgiven is necessary to renew our flagging spirit and keep us in the infinite ocean of grace. Toward the end of life, a universal forgiveness of everything for being what it is becomes the only way we can see and understand reality and finally live at peace. 

Zechariah said that God would “give God’s people knowledge of salvation through forgiveness of sin” (Luke 1:77). Forgiveness given and forgiveness received are always the pure work of uncreated grace. Such unearned and undeserved forgiveness is necessary to break down the quid pro quo world that I call meritocracy. Only when we experience undeserved love does this inward and outward flow begin to happen. Before that, we are dry, dead cisterns. Before that, we are into “religion” perhaps, but we don’t really have any dynamic notion of God or even our self. 

Grace re-creates all things; nothing new happens without forgiveness. We just keep repeating the same old patterns, illusions, and half-truths. Sometimes grace does not come immediately, but like Job we “sit in the ashes scraping our sores” (Job 2:8). Sometimes neither the desire nor the decision to forgive is present. Then we must grieve and wait. We must sit in our poverty, perhaps admitting our inability to forgive the offender. That is when we learn how to pray and how to “long and thirst for righteousness” (Matthew 5:6).  

True Spirit-led forgiveness always frees and heals at least one of the parties involved, and hopefully both. If it only preserves my moral high ground—as a magnanimous “Christian” person—I doubt if it is true forgiveness at all. In forgiveness, we live up to our true and deepest dignity. We then operate by a power and a logic not our own.  

At the New Jerusalem Community in Cincinnati, I had “70 x 7” painted over the main doorway [see Matthew 18:21–22]. New mail carriers thought it was the address! It was our address, in a way. It’s the distinctive hallmark of a people liberated by Christ. Community is not where forgiveness is unnecessary or unneeded. It is where forgiveness is very free to happen. And if it doesn’t happen on a daily basis, at least imperfectly, there will be no community. Without forgiveness the logic of victimhood and perpetrator rules instead of the illogic of love.