Brian McLaren spojuje naši lásku k přírodě s naším smutkem a hněvem, když se s ní zachází bez úcty a péče:  

V průběhu let jsem se angažoval v mnoha různých oblastech aktivismu a to, co nás v naší aktivistické práci udržuje a motivuje, je často hněv. To je legitimní, protože všude, kde vidíme nespravedlnost, bychom měli být naštvaní. Ale hněv ... může naši motivaci otrávit, pokud je hněv to jediné, co nás pohání. Proto si myslím, že nám často pomáhá, když vysledujeme, jak často říká otec Richard, že náš hněv vede ke smutku, a pak vysledovat, jak náš smutek vede k lásce. Právě proto, že něco milujeme, cítíme zármutek, když je to ohroženo. Ve skutečnosti jedna z mých oblíbených definic zármutku říká, že zármutek je láska přetrvávající, když to, co milujeme, odchází. To, co milujete, se snažíte zachránit, a proto tolik z nás vnímá svět přírody kolem sebe s takovou něhou, s takovým smutkem, někdy s takovým hněvem, protože to, co milujeme, odchází. [1]  

Autorka Lydia Wylie-Kellermannová popisuje svůj přístup k tomu, jak pomoci dětem zamilovat si nějaké místo: 

Když v tuto chvíli přemýšlím o rodičovství, často si vzpomenu na slova senegalského ekologa Baba Diouma, který řekl, a já to parafrázuji: "Nemůžete zachránit místo, které nemáte rádi. Nemůžete milovat místo, které neznáte. A nemůžete poznat místo, které jste nepoznali." [2] 

Myslím si, že to je jedna z nejdůležitějších a nejradikálnějších prací, kterou můžeme jako rodiče malých dětí udělat: pomoci jim poznat zemi, která je drží. Tím je vychováváme k tomu, aby si toto místo zamilovaly - a nakonec je tato láska může vést k představivosti a činnosti pro klimatickou spravedlnost....  

Tak si leháme na břicho a sledujeme, jak mléčnicový plevel mizí, jak housenka tloustne. Touláme se po okolí a hledáme svačinu v podobě divokých vinných rév, tygřích lilií a kořenů krajky královny Anny. Pořádáme okázalé pohřby pro padlé vrabce a těšíme se, když nás navštíví vačice…. Necháváme si mezi prsty pronikat bláto a šplháme po jabloních. Každým okamžikem se toto místo učíme. Všichni se zamilováváme....  

Daniel Berrigan, jezuitský mírový aktivista, dnes již milovaný předák, jednou řekl: "Nedělejte jen tak něco. Stůjte tam." Stát na jednom místě a nehýbat se je součástí práce. A krásná část, která vede k poznání, intimitě a vztahu. Odpor proti ničení klimatu může být pomalou prací přítomnosti na místě tváří v tvář pomíjivému a rychlému světu.  

Zamilujte se.  

Nikdo z nás nezachrání tuto planetu sám. Můžeme však změnit vzorce ničení v našem vlastním ekosystému. Pokud se naučíme toto místo a bláznivě se zamilujeme, jak bychom mohli nezasáhnout do ničení a neprovádět změny? [3] 

Brian McLaren connects our love of nature with our grief and anger when it’s treated without respect and care:  

Through the years, I’ve been involved in a lot of different areas of activism and so often what sustains us and motivates us in our activism work is anger. That’s legitimate because wherever we see injustice, we ought to be angry. But anger … can toxify our motivations if anger is all that’s driving us. That’s why I think it helps often for us to trace our anger back to grief, as Father Richard often says, and then to trace our grief to love. It’s because we love something that we feel grief when it’s threatened. In fact, one of my favorite definitions of grief is that grief is love persisting when what we love is passing away. What you love, you try to save, and that’s why so many of us see the natural world around us with such tenderness, with such grief, sometimes with such anger, because what we love is passing away. [1]  

Author Lydia Wylie-Kellermann describes her approach to helping her children fall in love with a place: 

When I think about parenting in this moment, I often think about the words from the Senegalese environmentalist Baba Dioum, who said, and I paraphrase, “You can’t save a place you don’t love. You can’t love a place you don’t know. And you can’t know a place you haven’t learned.” [2] 

I think that is some of the most important and radical work we can do as parents of young kids: help them learn the land that holds them. By doing so we are nurturing them to fall in love with this place—and ultimately that love may lead to imagination and action for climate justice….  

So we lie down on our bellies and watch the milkweed disappear as the caterpillar grows fat. We wander the neighborhood in search of snacks in the form of wild grape vines, tiger lilies, and the roots of Queen Anne’s lace. We throw lavish funerals for the fallen sparrow and delight when the opossum comes to visit…. We let mud get between our toes and we climb the apple trees. With each moment, we are learning this place. We are all falling in love….  

Daniel Berrigan, a Jesuit peace activist now a beloved ancestor, once said “Don’t just do something. Stand there.” Standing in one place and not moving is a part of the work. And a beautiful piece that leads to knowledge and intimacy and relationship. Resistance to climate destruction can be slow work of being present to a place in the face of a transient, fast-paced world.  

Fall in love.  

None of us are going to save this planet alone. But we can shift patterns of destruction in our own ecosystem. If we learn the place and fall madly in love, how could we not interfere in the destruction and make change? [3]