Autorka bell hooks (1952-2021) popisuje, jak ji dětství v kentuckých kopcích poučilo o duchovní lekci vzájemného bytí: 

Vyrůstala jsem ve světě, kde moji prarodiče neměli stálé zaměstnání, ale živili se kopáním a prodejem rybářských červů, pěstováním potravin a chovem slepic, a tak jsem si neustále uvědomovala alternativu ke kapitalistickému systému, který ničil hojnost přírody. V tomto světě jsem se zkušenostně seznámil s konceptem interbeing, o němž buddhistický mnich Thich Nhat Hanh hovoří jako o uznání propojenosti veškerého lidského života.  

Tento pocit vzájemného bytí kdysi důvěrně chápali černoši na agrárním Jihu. V dnešní době jsou to pouze ti, kdo udržují naše pouto s půdou, s přírodou, kdo dodržují slib žít v souladu s životním prostředím, kdo čerpají duchovní sílu z přírody..... Je to příroda, která stále znovu připomíná, že "i to pomine". Pohled na strom nebo kopcovitý vodopád, který obstál ve zkoušce času, dokáže obnovit ducha. Pozorování rostlin, které vyrůstají ze země bez zvláštní péče, v nás znovu probouzí pocit úcty a úžasu. [1]

Spisovatelka Felicia Murrellová popisuje své spojení se zemí, které začalo v dětství: 

Vyrůstala jsem na jihu, na venkově v Severní Karolíně, v místě, kde byla červená špína..... Máma mi vyprávěla historky o tom, jak jsem jedla červenou hlínu..... Půdu vnímám velmi hluboce a důvěrně.... Když mě tíží starosti tohoto světa, často se o ně se zemí dělím. Jednou z mých praxí je najít zelené místo a kleknout si na zem. Myslím, že díky tomuto spojení se zemí mi na ní začalo velmi hluboce záležet. Záleží mi na zdrojích vody. Záleží mi na půdě. Tak často můžeme myslet jen na sebe jako na lidi a na to, jak nám věci slouží, ale myslím, že v koloběhu života je krásná výzva vidět, jak jsme všichni spojeni..... Když vidíme, stejně jako u lidí, posvátnou důstojnost, přirozenou hodnotu a krásu něčeho, chováme to s mnohem větší péčí, něhou a soucitem. [2] 

Hoková pojmenovává, jak jí praxe všímání přináší naději a klid:  

Když opustím svůj malý byt v městském světě, kde je příroda tak neúprosně napadána, že je snadné zapomenout se podívat na strom, na oblohu, na květinu vyrůstající v moři odpadků, a odjedu do přírody, hledám obnovu. Žít ve společenství se zemí a plně uznávat sílu přírody s pokorou a milostí je praxe duchovní pozornosti, která léčí a obnovuje. Uzavíráním míru se zemí vytváříme ze světa místo, kde můžeme být zajedno s přírodou. Vytváříme a udržujeme prostředí, kde se můžeme vrátit sami k sobě, kde se můžeme vrátit domů, stát na pevné půdě a být pravdivým svědkem. [3]   

Author bell hooks (1952–2021) describes how her childhood in the Kentucky hills instructed her in the spiritual lesson of interbeing: 

Growing up in a world where my grandparents did not hold regular jobs but made their living digging and selling fishing worms, growing food, raising chickens, I was ever mindful of an alternative to the capitalist system that destroyed nature’s abundance. In that world I learned experientially the concept of interbeing, which Buddhist monk Thich Nhat Hanh talks about as that recognition of the connectedness of all human life.   

That sense of interbeing was once intimately understood by black folks in the agrarian South. Nowadays it is only those who maintain our bonds to the land, to nature, who keep our vows of living in harmony with the environment, who draw spiritual strength from nature…. It is nature that reminds time and time again that “this too will pass.” To look upon a tree, or a hilly waterfall, that has stood the test of time can renew the spirit. To watch plants rise from the earth with no special tending reawakens our sense of awe and wonder. [1]  

Writer Felicia Murrell describes her connection with the earth, which began in childhood: 

I grew up in the south, in rural North Carolina, in a place that had red dirt…. My mom used to tell stories of me eating the red clay…. I feel the ground very deeply and intimately…. When I get burdened with the cares of the world, I often share those with the earth. One of my practices is to go find green space and kneel on the ground. I think that connection to the earth made me care about it in a very deep way. I care about the water sources. I care about the land. So often we can just think about ourselves as humans and how things serve us, but I think there’s a beautiful invitation in the circle of life to see how we’re all joined together…. When we see, just like with people, the sacred dignity, inherent worth, and beauty of something, we hold it with a lot more care, tenderness, and compassion. [2] 

hooks names how the practice of noticing brings her hope and peace:  

When I leave my small flat in an urban world where nature has been so relentlessly assaulted that it is easy to forget to look at a tree, a sky, a flower emerging in a sea of trash, and go to the country, I seek renewal. To live in communion with the earth fully acknowledging nature’s power with humility and grace is a practice of spiritual mindfulness that heals and restores. Making peace with the earth we make the world a place where we can be one with nature. We create and sustain environments where we can come back to ourselves, where we can return home, stand on solid ground, and be a true witness. [3]