Největší věc, kterou kdy lidská duše na tomto světě udělala, je něco vidět a srozumitelně sdělit, co viděla.... Vidět jasně je poezie, proroctví a náboženství - vše v jednom.
-John Ruskin, Díla, sv. 5

V šesté sérii podcastu Učit se vidět děkan fakulty CAC Brian McLaren popisuje, jak kontemplativní spiritualita podpořila jeho lásku k Bohu v hloubce a kráse přírody:  

Učil jsem se vnímat svět přírody jako Boží stvoření. Příroda však byla z velké části důležitá jen proto, že buď dokazovala, jak velký Bůh ji stvořil, nebo byla bitevním polem v kulturní válce mezi evolucionismem a kreacionismem. Měli jsme pocit, že nebe a peklo jsou jediné důležité věci ve vesmíru. Ve srovnání s nebem a peklem nebyl červený úhoř, zkamenělina ve skále nebo rak tak důležitý.  

Pamatuji si na písničku, kterou jsem velmi rád zpíval v kostele. Jmenovala se "Nejkrásnější Pán Ježíš". V jednom z veršů se zpívalo: "Krásné jsou louky, ještě krásnější jsou lesy oděné do kvetoucího jarního roucha." Ty verše mi opravdu zněly pravdivě. Samozřejmě, že následovalo: "Ježíš září ještě krásněji. Ježíš září čistěji." Vzpomínám si, jak jsem si říkal: "No, je hezké, že jsme alespoň uznali, jak krásné mohou být louky, lesy a jaro, i když jsme je pak potřebovali svým způsobem degradovat tím, že jsme jejich spravedlnost postavili do kontrastu s Ježíšem."   

O několik let později jsem narazil na další píseň s názvem "Viděl jsi Ježíše, můj pane?". V té písni byl verš, který říkal: "Stál jsi někdy u oceánu s bílou pěnou u nohou, cítil jsi nekonečný hřmotný pohyb? Pak říkám, že jsi viděl Ježíše, mého Pána." Místo toho, aby se Ježíš a příroda stavěli do konkurenčního boje a říkalo se, že Ježíš je spravedlivější nebo lepší, v této písni se zpívalo: "Stejná krása, kterou miluješ a která tě přitahuje v přírodě, je krása, která je v Ježíši." 

Myslím si, že zčásti právě to mě přitahovalo ke kontemplativní spiritualitě. Namísto odmítání světa přírody mě kontemplativní spiritualita vybízela, abych v ní viděl božství, abych se z ní těšil pro její nekonečnou hloubku smyslu a vhledu. 

McLaren vyzývá posluchače, aby si připomněli pohled na přírodu "dětskýma očima" a co jim tyto zážitky odhalily:   

Možná to bylo, když jste byli na pláži a viděli jste hejno racků v letu, díky čemuž jste si najednou uvědomili krásu tak, jak jste ji nikdy předtím necítili, nebo to byl první pes, kterého jste opravdu poznali, milovali a navázali s ním kontakt. Pomohl vám přemýšlet o inteligenci, která byla jiná než vaše vlastní a krásná svým vlastním jedinečným způsobem. Mohla to být nějaká jiná scéna, kdy jste pocítili posvátnost, svatost a hloubku světa přírody. Je pro nás snadné ... zapomenout na ten dětský úžas nad tímto krásným světem. Nemusíme stavět Boha a přírodu do konkurenčního boje. Příroda je původním sebevyjádřením Boha.  

The greatest thing a human soul ever does in this world is to see something, and tell what it saw in a plain way…. To see clearly is poetry, prophecy, and religion—all in one.  
—John Ruskin, Works, vol. 5 

In season six of the podcast Learning How to See, CAC Dean of Faculty Brian McLaren describes how contemplative spirituality supported his love for God in nature’s depth and beauty:  

I was taught to see the natural world as God’s creation. But largely, nature was only important because it either proved how great God was to make it, or it was a battleground in the culture war between evolutionism and creationism. It felt like heaven and hell were the only important items in the universe. Compared to heaven and hell, a red eft, or a fossil in a rock, or a crayfish were not so important.  

I remember a song I really loved to sing in church. It was called “Fairest Lord Jesus.” One of the verses said, “Fair are the meadows, fairer still the woodlands robed in the blooming garb of spring.” Those lines really rang true for me. Of course, what came next was, “Jesus shines fairer. Jesus shines purer.” I remember thinking, “Well, it’s nice that we at least acknowledged how beautiful the meadows, woodlands, and springtime can be, even though we needed then to demote them in a way by contrasting their fairness with Jesus.”  

Years later, I came upon another song called “Have You Seen Jesus My Lord?” In that song there was a verse that said, “Have you ever stood at the ocean with a white foam at your feet, felt the endless thundering motion? Then I say you’ve seen Jesus my Lord.” Instead of putting Jesus and nature in competition, saying that Jesus was fairer, or better, this song said, “The same beauty that you love and are drawn to in nature is the beauty that’s in Jesus.” 

I think in part that is what attracted me to contemplative spirituality. Instead of dismissing the natural world, contemplative spirituality invited me to see the divine in the natural world, to enjoy it for its endless depth of meaning and insight. 

McLaren invites listeners to recall looking at nature through a “child’s eyes” and what those experiences revealed:   

It might’ve been being at the beach and seeing a flock of seagulls in flight that suddenly made you aware of beauty in a way you’d never felt it before, or it may have been the first dog that you really knew, loved, and connected with. It helped you think of intelligence that was different than your own, and beautiful in its own unique way. It might’ve been some other scene where you felt sacredness, and holiness, and depth in the natural world. It’s easy for us … to forget that childlike wonder at this beautiful world. We don’t need to put God and nature in competition. Nature is God’s original self-expression.