Přijetím darů a omezení našeho růstu můžeme podle otce Richarda čelit realitě s větší integritou a moudrostí:  

Když se dějiny vyvíjejí a přijímají novou myšlenku, kulturní náladu nebo vědomí, nemusíme (vlastně se neodvažujeme!) zcela vyloučit předchozí myšlenku, náladu nebo vědomí. Nejlépe se vyvíjíme, když do předchozí etapy zahrneme to, co bylo dobré a trvalé, a vyhneme se přehnané reakci a vzpurnému duchu, které charakterizovaly většinu dosavadních revolucí. To vyžaduje jak pokoru, tak schopnost neduálního myšlení. Myšlení buď, anebo okamžitě vytváří rozkol a nedůvěru. Myšlení obojí/i vytváří kontinuitu a důvěru v čase. Tento nenásilný kompromis lze nejjednodušeji vyjádřit jako začlenit a překonat. Je jádrem toho, co máme na mysli pod pojmem moudrost a nenásilí. 

Můžeme důvěřovat a dokonce potřebujeme určité druhy nepořádku, abychom si ujasnili, co náš původní Řád znamenal, postrádal nebo zamýšlel. Ke každému novému návrhu vždy existuje několik potřebných korektivů a tyto korektivy se objevují teprve časem a s praxí.  

Pokud se nám podaří správně dosáhnout integrace původního plánu plus korektivů, pravidla plus "výjimky, která potvrzuje pravidlo", Řádu plus Nepořádku, máme to, co nazývám Reorganizace. Reorder nás pozitivně posouvá kupředu, ale pak připravuje půdu pro to, aby vzorec pokračoval znovu a znovu. I dobrý Reorder se časem stane svým vlastním chybným Řádem a začnou se projevovat jeho vlastní trhliny. Potřeba pokory a tvořivosti nikdy nekončí. 

ŘÁD sám o sobě chce obvykle eliminovat jakýkoli nepořádek a rozmanitost, čímž vytváří úzkou a kognitivní strnulost lidí i systémů.

DISORDER nás sám o sobě uzavírá před jakoukoli prvotní jednotou, smyslem a nakonec i zdravým rozumem jak u lidí, tak u systémů. 

PŘEDPIS neboli transformace lidí a systémů nastává, když obojí vnímáme jako spolupráci. 

Vzhledem k rozšířenosti tohoto vzorce je nyní třeba považovat za zaviněnou nevědomost, že většina lidí stále považuje Nepořádek za jakési překvapení, skandál, záhadu nebo něco, čemu se lze vyhnout nebo co lze překonat snadným skokem od Řádu k Řádu. To je lidská pýcha a iluze. Pokrok nikdy není přímá a nepřerušovaná linie, ale všichni jsme byli zformováni západní filozofií pokroku, která nám tvrdí, že tomu tak je, a zanechává nás zoufalé a cynické.  

Co to tedy vyžaduje od lidstva, zejména od těch, kteří jsou vůdci a učiteli? Více než cokoli jiného - pokoru a tvořivost! Tyto ctnosti nabízejí odstup a trpělivost, díky nimž se dějiny mohou posunout kupředu, protože drží stranou naše absolutní názory, jistoty a tvrdohlavost. I Bůh se podřizuje milosrdenství a odpuštění vůči "tomu, co bývalo". Boha to zřejmě baví, protože se to nikdy nepřestane dít: Každý původní Řád se naučí zahrnovat původně hrozivou Poruchu, která se promění v nový Řád a vytvoří jej, a my začínáme znovu. 

By embracing the gifts and limitations of our growth, Father Richard believes we can face reality with greater integrity and wisdom:  

When history evolves and embraces a new idea, cultural mood, or consciousness, we need not (we dare not, actually!) completely exclude the previous idea, mood, or consciousness. We grow best by including what was good and lasting in the previous stage and avoiding the overreaction and rebellious spirit that have characterized most revolutions up to now. This demands both humility and the capacity for nondual thinking. Either/or thinking immediately creates disjunction and mistrust. Both/and thinking creates continuity and trust over time. This nonviolent compromise can most simply be stated as include and transcend. It is at the core of what we mean by wisdom and by nonviolence. 

We can trust and even need certain kinds of disorder to clarify what our original Order meant, lacked, or intended. There are always a few needed correctives to every new proposition, and those correctives only appear over time and with practice.  

If we can rightly achieve an integration of original plan plus correctives, rule plus “the exception that proves the rule,” Order plus Disorder, we have what I am calling Reorder. Reorder moves us forward in a positive way, but then sets the stage for the pattern to continue all over again. Even good Reorder, in time, becomes its own faulty Order and its own cracks will begin to show. The need for humility and creativity never stops. 

ORDER, by itself, normally wants to eliminate any disorder and diversity, creating a narrow and cognitive rigidity in both people and systems. 

DISORDER, by itself, closes us off from any primal union, meaning, and eventually even sanity in both people and systems. 

REORDER, or transformation of people and systems, happens when both are seen to work together. 

Given the prevalence of this pattern, it must now be considered culpable ignorance that most people still consider Disorder somewhat of a surprise, a scandal, a mystery, or something to be avoided or overcome by an easy jump from Order to Reorder. This is human hubris and illusion. Progress is never a straight and uninterrupted line, but we have all been formed by the Western philosophy of progress that tells us it is, leaving us despairing and cynical.  

So, what does this demand of humanity, especially those who are leaders and teachers? More than anything else—humility and creativity! These virtues offer the detachment and patience that allow history to move forward because they keep our absolutes, our certitudes, and our obstinacy out of the way. Even God submits to mercy and forgiveness toward “what used to be.” Apparently, God enjoys doing this because it never stops happening: Every original Order learns to include an initially threatening Disorder, which morphs into and creates a new Reordering, and we begin all over again.