Richard Rohr popisuje svou vlastní životní cestu od Řádu přes Nepořádek až po Znovuuspořádání: 

Přes racionální a kritické myšlení potřebujeme být znovu povoláni. Použijeme-li formulaci Paula Ricœura, může to vést k objevení "druhé naivity", která je návratem k radosti z naší "první naivity" (původní víry nebo porozumění), ale nyní se zcela novým, inkluzivním a zralým myšlením. Ricœurův jazyk mi pomáhá pochopit, co se stalo na mé vlastní duchovní a intelektuální cestě. Začínal jsem jako velmi konzervativní, zbožný a zákonů dbalý katolík z doby před II. vatikánským koncilem, žijící ve 40. a 50. letech v Kansasu, nárazníkově a ohraničen stabilním manželstvím svých rodičů a mnoha krásnými liturgickými tradicemi, které posvěcovaly můj čas a prostor. To byla moje první nádherná prostota či období řádu. Byl jsem velmi šťastné dítě a mladý muž a všichni, kdo mě tehdy znali, by se mnou souhlasili.

Však jsem rostl ve svých zkušenostech a postupně jsem se vzdělával v mnohem větším světě 60. a 70. let, s tituly z filozofie a teologie a širokým humanitním vzděláním, které mi poskytli františkáni. Toto vzdělání bylo druhou cestou k racionální komplexnosti a kritickému myšlení. Musel jsem opustit zahradu, stejně jako to museli udělat Adam a Eva (Genesis 3,23-24) - i když mi z mého nového povědomí o Písmu bylo zřejmé, že Adam a Eva pravděpodobně nejsou historické postavy, ale důležité archetypální symboly. Byl jsem opojen poznáním a "osvícením", ale rozhodně ne v klidu. Mimo zahradu je to na chvíli smutné a znepokojivé a v tomto čase nepořádku umírá jakási krásná nevinnost. Mnozí se tam nevydají právě proto, že jde o ztrátu zdánlivé "nevinnosti" - věcí, které jsme se naučili takříkajíc "na mateřském koleně". 

Otec Richard popisuje svou zkušenost s Uspořádáním: 

Postupem času jsem se stal zároveň velmi tradičním i velmi progresivním a pravděpodobně jsem takový zůstal dodnes. Našel jsem mnohem větší a ještě šťastnější zahradu (všimněte si nové zahrady popsané na konci Bible ve Zjevení 22,1-2). Nyní plně věřím v Adama a Evu, ale asi na deseti dalších úrovních. (Doslovnost je obvykle ta nejnižší a nejméně významová úroveň.) Už se neřadím ani mezi zaryté liberály, ani mezi přísné konzervativce. To bylo mé první silné seznámení s paradoxem, které zdokonalilo mou schopnost zastávat dvě zdánlivě protikladná stanoviska zároveň. Trvalo mi většinu středního věku, než jsem přišel na to, co se stalo - a jak a proč se to muselo stát. 

Tento "poutnický postup" byl pro mě postupný, přirozený a organický, jak se rozšiřovaly kruhy; jak jsem učil v dalších a dalších zemích, byl jsem stále posouván k větší diferenciaci a větším úhlům pohledu a současně k větší inkluzivitě svých myšlenek, hlubšímu porozumění lidem a poctivějšímu smyslu pro spravedlnost. Bůh se vždy stával větším a vedl mě na větší místa, kam konečně mohlo všechno patřit.  

Richard Rohr describes his own life’s journey from Order, through Disorder, to Reorder: 

Beyond rational and critical thinking, we need to be called again. To use Paul Ricœur’s phrasing, this can lead to the discovery of a “second naïveté,” which is a return to the joy of our “first naïveté” (original belief or understanding), but now with totally new, inclusive, and mature thinking. Ricœur’s language helps me understand what happened on my own spiritual and intellectual journey. I began as a very conservative, pious, and law-abiding pre-Vatican II Roman Catholic, living in 1940s and 1950s Kansas, buffered and bounded by my parents’ stable marriage and many lovely liturgical traditions that sanctified my time and space. This was my first wonderful simplicity or period of Order. I was a very happy child and young man, and all who knew me then would agree. 

Yet, I grew in my experience and was gradually educated in a much larger world of the 1960s and 1970s, with degrees in philosophy and theology, and a broad liberal arts education given to me by the Franciscans. That education was the second journey into rational complexity and critical thinking. I had to leave the garden, just as Adam and Eve had to do (Genesis 3:23–24)—even though my new Scripture awareness made it obvious that Adam and Eve were probably not historical figures, but important archetypal symbols. I was heady with knowledge and “enlightenment,” but definitely not at peace. It is sad and disconcerting for a while outside the garden, and some lovely innocence dies in this time of Disorder. Many will not go there, precisely because it is a loss of seeming “innocence”—things learned at our “mother’s knee,” as it were. 

Father Richard describes his experience of Reorder: 

As time passed, I became simultaneously very traditional and very progressive, and I have probably continued to be so to this day. I found a much larger and even happier garden (note the new garden described at the end of the Bible in Revelation 22:1–2). I fully believe in Adam and Eve now, but on about ten more levels. (Literalism is usually the lowest and least level of meaning.) I no longer fit in with either staunch liberals or strict conservatives. This was my first strong introduction to paradox, and it honed my ability to hold two seemingly opposite positions at the same time. It took most of midlife to figure out what had happened—and how and why it had to happen. 

This “pilgrim’s progress” was, for me, sequential, natural, and organic as the circles widened; as I taught in more and more countries, I was always being moved toward greater differentiation and larger viewpoints, and simultaneously toward a greater inclusivity in my ideas, a deeper understanding of people, and a more honest sense of justice. God always became bigger and led me to bigger places where everything could finally belong.