Richard Rohr sdílí své paradigma transformačního procesu duchovní zralosti: 

Zdá se být zcela zřejmé, že duchovně rosteme tím, že procházíme za nějaký dokonalý Řád, přes často bolestivý a zdánlivě zbytečný Nepořádek k osvícenému Nepořádku neboli "vzkříšení". To je "vzor, který spojuje" a upevňuje náš vztah ke všemu, co nás obklopuje.

ŘÁD: V této první fázi, pokud je nám dopřáno (a to není všem dopřáno), se cítíme nevinní a v bezpečí. Všechno je v podstatě dobré. Je to naše "první naivita". Ti, kdo se snaží setrvat v tomto prvním uspokojivém vysvětlení toho, "jak by věci měly být", mají tendenci odmítat a vyhýbat se jakýmkoli zmatkům, konfliktům, nesrovnalostem nebo utrpení. Nepořádku nebo změnám je třeba se vždy vyhnout, věří ego, takže se prostě schoulíme a budeme předstírat, že můj status quo je zcela dobrý, měl by být dobrý pro všechny a je vždy "pravdivý", a dokonce jediný pravdivý.   

DISORDER: V určitém okamžiku našeho života budeme hluboce zklamáni tím, co nás původně učili, kam nás zavedla naše rozhodnutí, nebo zdánlivě náhodnými tragédiemi, které se odehrávají v životě nás všech. Dojde k úmrtí, nemoci, narušení našeho běžného způsobu myšlení nebo bytí ve světě. Je to nezbytné, má-li dojít ke skutečnému růstu.  

Toto je fáze Poruchy neboli to, čemu z příběhu Adama a Evy říkáme "pád". Někteří lidé se snaží vrátit k původnímu Řádu a nepřijímají realitu, což jim brání v dalším růstu. Jiní, zejména dnes, jako by to vzdali a rozhodli se, že "žádný univerzální řád neexistuje", nebo alespoň žádný řád, kterému by se podřídili. To je postmoderní postoj, který nedůvěřuje všem velkým vyprávěním, často včetně jakýchkoli představ o rozumu, společné lidské přirozenosti, společenském pokroku, univerzálních lidských normách, absolutní pravdě a objektivní realitě. Trvalý pobyt v této fázi má tendenci činit lidi spíše negativními a cynickými, obvykle rozzlobenými a značně názorově vyhraněnými a dogmatickými, protože hledají nějakou pevnou půdu pod nohama. [1]  

PŘEDPOKLAD: Pouze v závěrečné fázi Reorder mohou vedle sebe existovat tma a světlo, paradox může být v pořádku. Konečně jsme doma v jediném světě, který kdy existoval. To je pravdivé a kontemplativní poznání. Zde je smrt součástí života a neúspěch je součástí vítězství. Protiklady se střetávají a spojují a vše k sobě patří. [2]  

Ve fázi Znovuuspořádání se dostáváme k té pravé vnitřní autoritě, kdy něco vím, a jedinou podstatou tohoto vědění je, že je to v pořádku, protože Bůh je v každém okamžiku, ať se děje cokoli. Nic není třeba vylučovat. Se vším mohu žít a pracovat, protože Bůh zřejmě může. Z nějakého neuvěřitelného důvodu, odporujícího logice a zdravému rozumu, všechno patří. [3]  

Richard Rohr shares his paradigm for the transformative process of spiritual maturity: 

It seems quite clear that we grow spiritually by passing beyond some perfect Order, through an often painful and seemingly unnecessary Disorder to an enlightened Reorder or “resurrection.” This is the “pattern that connects” and solidifies our relationship with everything around us.  

ORDER: At this first stage, if we are granted it (and not all are), we feel innocent and safe. Everything is basically good. It is our “first naïveté.” Those who try to stay in this first satisfying explanation of “how things should be” tend to refuse and avoid any confusion, conflict, inconsistencies, or suffering. Disorder or change is always to be avoided, the ego believes, so let’s just hunker down and pretend that my status quo is entirely good, should be good for everybody, and is always “true” and even the only truth.   

DISORDER: At some point in our lives, we will be deeply disappointed by what we were originally taught, by where our choices have led us, or by the seemingly random tragedies that take place in all our lives. There will be a death, a disease, a disruption to our normal way of thinking or being in the world. It is necessary if any real growth is to occur.  

This is the Disorder stage, or what we call from the Adam and Eve story the “fall.” Some people try to return to the original Order and do not accept reality, which prevents them from further growth. Others, especially today, seem to have given up and decided that “there is no universal order,” or at least no order to which they will submit. That’s the postmodern stance, which distrusts all grand narratives, including often any notions of reason, a common human nature, social progress, universal human norms, absolute truth, and objective reality. Permanent residence in this stage tends to make people rather negative and cynical, usually angry, and quite opinionated and dogmatic as they search for some solid ground. [1]  

REORDER: Only in the final Reorder stage can darkness and light coexist, can paradox be okay. We are finally at home in the only world that ever existed. This is true and contemplative knowing. Here death is a part of life, and failure is a part of victory. Opposites collide and unite, and everything belongs. [2]  

At the Reorder stage, we come to that true inner authority where I know something, and the only nature of the knowing is that it is okay because God is in every moment no matter what happens. Nothing needs to be excluded. I can live and work with all of it because apparently God can. For some unbelievable reason, contrary to logic and common sense, everything belongs. [3]