Otec Richard Rohr považuje neduální myšlení za základní znak mentora. 

V každé fázi cesty toužíme po důvěryhodných a spolehlivých mentorech, ale západní kultura má tendenci vytvářet spíše staříky než skutečné mentory, kteří nás mají co naučit.  

Mnozí z nás se s přibývajícím věkem stávají rigidnějšími a názorově vyhraněnějšími. Měli bychom se posunout od dualistického myšlení mladých lidí k neduální mysli zkušeností a zralosti. Proto by starší lidé měli být za stejných podmínek zdatnější v trpělivosti, odpuštění, milosrdenství a soucitu než dospívající. Pokud zůstaneme sebejistými, svéprávnými, sebestřednými a dualisticky myslícími lidmi, nemůžeme se stát staviteli mostů ani zprostředkovateli smíření - a to ani ve svých vlastních rodinách nebo sousedství.   

V současné době se zdá, že příliš mnoho našich náboženských vůdců nemá zájem o skutečný mezináboženský dialog. Zdá se, že naši politici nejsou schopni hledat společné dobro a místo toho se věnují modelům vítězství/prohra. Lidé v čele finančních odvětví žijí z extravagantních odměn, zatímco velká část světa hladoví. Lidé, kteří se mohli stát mentory, místo toho, aby se odklonili od dualistického myšlení, využili systém k tomu, aby se ještě více upevnili a stali se dualisty.[1]  

Otec Richard pojmenovává, jak jsou mentoři povoláni podporovat druhé v jejich "skutečné práci": 

Mentor je někdo, kdo nás provází a vede naší Skutečnou prací, která bude vždy zaměřena na nitro, nikoli na vnějšek. Není to mít správné náboženství, správný plat, správný dům. Skutečná práce je práce druhé poloviny života. Jak říká Ježíš: "Nečistěte nádobí zvenčí. Mně jde o vnitřek" (viz Mt 23,25-29).Vnitřek zahrnuje naše postoje, naše záměry, naši mysl, naše srdce, proč skutečně děláme to, co děláme.

Father Richard Rohr regards nondual thinking as an essential marker of a mentor. 

At every stage of the journey, we long for mentors who are believable and reliable, but Western culture tends to create more elderly people than actual mentors who have something to teach us.  

Many of us grow more rigid and opinionated as we age. We’re supposed to move from the dualistic thinking of young people to the nondual mind of experience and maturity. This is why, all things being equal, elders should be more skilled at patience, forgiveness, mercy, and compassion than teenagers. If we remain self-assured, self-righteous, self-seeking, dualistic thinkers, we cannot become bridge builders or agents of reconciliation—not even in our own families or neighborhoods.  

Presently, too many of our religious leaders seem uninterested in true interfaith dialogue. Our politicians seem incapable of seeking the common good, committing instead to win/lose models. Those at the helm of financial sectors live on extravagant bonuses while much of the world goes hungry. Instead of moving away from dualistic thinking, the people who could have become mentors have used the system to become even more entrenched and dualistic instead. [1]  

Father Richard names how mentors are called to support others in their “Real Work”: 

A mentor is someone who companions and guides us through our Real Work, which is always going to be focused on the inside, not the outside. It’s not having the right religion, the right salary, the right house. Real Work is second-half-of-life work. As Jesus puts it, “Don’t clean the outside of a dish. I’m concerned about the inside” (see Matthew 23:25–29).  The inside includes our attitudes, our intentions, our mind, our heart, why we’re really doing what we’re doing.  

Real Work is always about you—not others. It’s saying, “My job is not to change other people. I’ve got to change.” Many people are obsessed with the former, but it’s not our job to get rid of the “bad people” in the world. That’s first stage religion, which is preoccupied with marginalizing the unworthy elements who always happen to be “people who are not like me.” It happens in every country, culture, group, and religion, because that’s the first half of life. When we don’t have a wisdom or mentoring culture, that remains the level of focus.   

When we move to the level of soul, the externals are not as defining; roles, titles, costumes, age, and race are no longer the most important questions. Soul recognizes soul, and a mentor presents their own soul unapologetically: “I am what I am, warts and all. I’ve got some faults, but I know I’ve got some gifts too. I offer you my gifts and I hope my warts don’t get in the way of those gifts.” That’s the kind of honest mentor that we all want and that our civilizations need to lead us to the Real Work. [2]