Buď se budeme houfovat a kroužit se staršími generacemi, které se snaží udržet si to, co mají, a bránit to, co udělaly, nebo se spojíme s mladšími generacemi a s jejich touhou brát tyto problémy vážně, protože celá jejich budoucnost se bude odvíjet ve světě, který se změní z hlediska klimatu.
-Brian McLaren 

Na nedávném online setkání vyzvala pracovnice CAC Jennifer Tomposová členku přidružené fakulty Living School Carmen Acevedo Butcherovou, aby se zamyslela nad úlohou mentorů při rozvoji odolnosti: 

Tompos: Myslím, že jedna z věcí, která je tak důležitá, když ... řešíme, jak se projevit s odvahou a odolností, je, jak o tom mluvit s mladší generací... Toužím být někým, kdo je součástí řešení a ochotně předává zkušenosti další generaci. Carmen, [jako učitelka vysokoškoláků] můžete mluvit o tom, jak vypadá rozhovor s mladšími generacemi? Jak projevují odvahu ukázat se tváří v tvář všemu, čemu čelíme, [zejména v souvislosti s] ekonomickým a ekologickým přesahem?   

Acevedo Butcher: Jsem moc ráda, že zmiňujete generaci Z a generaci Alfa, protože cítí smutek ... a já ho cítím s nimi. Před několika dny jsem znovu četl "Dodatek pět: Mluvit s dětmi o naší současné situaci" v knize Briana McLarena Život po zkáze. Začal jsem plakat kvůli zármutku a moji studenti ho cítí také. Myslím, že je tak důležité sedět u tohoto nepříjemného rozhovoru [s nimi], protože mnozí z nich pocházejí z velmi obtížného prostředí: první generace studentů, nízký socioekonomický status, různá postižení. Cítí hněv na starší generace kvůli naší frázovitosti a zabedněnosti a já jim naslouchám. Dokonce jsem se slyšela, jak ve třídě říkám: "Chci se jen omluvit za to, jak jsme na tom nebyli a vy jste zdědili takový nepořádek, tolik potíží." Tohle je pro mě velmi důležité. Pak se odehrává ten mezigenerační dialog.

Jednou z věcí, které si na svých studentech cením, je to, že nic nepopírají a nejsou zamrzlí. Jsou pro mě skutečnou inspirací. Greta Thunbergová hřímala: "Nechci vaši naději. Nechci, abyste byli plní naděje. Chci, abyste panikařili … [a] chovali se, jako by nám hořel dům. Protože hoří." [1] Moji studenti tuto skutečnost přijali a přešli ji. Jsou ve fázi, kdy se ptají: "Co mohu dělat?". To mě inspiruje, protože se neptají jen "Co mohu udělat v dlouhodobém horizontu?", ale "Co mohu udělat ve své komunitě právě teď?"... 

Dělají, co mohou, aby přispěli jakýmkoli způsobem..... Moji studenti jsou velmi znepokojeni lineární ekonomikou, která vše posílá jen na skládky, na rozdíl od udržitelnější kruhové recyklace. Hodně mě toho naučili. Nikdy jsem neslyšel o "rychlé módě" [2], dokud o ní jeden student nepřednesl řeč. Prostě se snažím zůstat otevřený a naslouchat svým studentům a dávat jim najevo, že se učím a že jsem otevřený učení.  

We’re either going to flock and circle with older generations that are trying to hold on to what they have and defend what they’ve done, or we’re going to join with younger generations and with their desire to take these issues seriously because their entire future is going to unfold in a climate-changed world.
—Brian McLaren 

In a recent online gathering, CAC staff member Jennifer Tompos invited Living School affiliate faculty member Carmen Acevedo Butcher to reflect on the role of mentors in developing resilience:  

Tompos: I think one of the things that is so important when we’re … figuring out how to show up with courage and resilience is how do we talk about this with the younger generation?… I aspire to be somebody who is a part of the solution and giving willing handoffs to the next generation. Carmen, [as a teacher of undergraduates,] can you speak to what the conversation is like with younger generations? How are they exhibiting the courage to show up in the face of everything that we’re facing, [particularly with] economic and ecological overshoot?   

Acevedo Butcher: I am so glad you’re bringing up Gen-Z and Gen-Alpha because they feel grief … and I feel it with them. A few days ago, I was rereading “Appendix Five: Talking to Children About Our Current Situation” in Brian McLaren’s book Life After Doom. I began to cry because of the grief, and my students also feel it. I think it’s so important to sit with this uncomfortable conversation [with them], because many come from very difficult backgrounds: first generation students, low socioeconomic status, various disabilities. They feel anger at the older generations for our platitudes and obtuseness, and I listen. I’ve even heard myself in class say, “I just want to apologize for how we were not on this, and y’all have inherited such a mess, so many difficulties.” Then there’s this intergenerational dialogue that takes place.  

One of the things that I appreciate from my students is that they are not in denial, and they are not frozen. They are really inspirations to me. Greta Thunberg thundered, “I don’t want your hope. I don’t want you to be hopeful. I want you to panic … [and] act as if our house is on fire. Because it is.” [1] My students have taken that reality in and moved past it. They’re in the stage of asking, “What can I do?” This inspires me because they’re not just asking “What can I do in the long-term?” but “What can I do in my community right now?”… 

They’re out there doing their best to contribute in whatever way they can…. My students are very concerned about the linear economy that just sends everything to landfills as opposed to more sustainable circular recycling. They’ve taught me a lot. I had never heard of “fast fashion” [2] until a student gave a speech on it. I just try to stay open to listening to my students and letting them know I’m learning and that I’m open to learning.