Viděl jsem, že Bůh nikdy nezačal milovat lidstvo, protože stejně jako my nakonec vstoupíme do věčné blaženosti a naplníme Boží radost, jeho láska k nám nemá počátek a bude nás milovat bez konce. -Julián z Norwiche, Zjevení 53, přel. Mirabai Starr

Otec Richard Rohr představuje Juliánu z Norwiche (1343-c. 1416), středověkou anglickou mystičku:  

Od té doby, co jsem před třiceti lety objevil Juliánu z Norwiche, ji považuji za jednu ze svých nejoblíbenějších mystiček. Pokaždé, když se vracím k jejím spisům, vždy v nich nacházím něco nového.Juliána zažila svých šestnáct vidění nebo "zjevení", jak je sama nazývala, během jedné noci v květnu 1373, kdy byla velmi nemocná a blízko smrti. Když před ní kněz držel krucifix, viděla Juliána Ježíše trpícího na kříži a slyšela ho, jak k ní několik hodin promlouvá. Jako všichni mystici si uvědomila, že to, co Ježíš říká o ní samotné, říká zároveň o celé skutečnosti. Právě to nám umožňuje vidět jednotící vědomí.  

Poté Julian cítila potřebu odejít do ústraní a přemýšlet o svém hlubokém zážitku. Požádala biskupa, aby ji uzavřel do kotviště (poustevnické ohrady) postaveného u boku kostela svaté Juliány v anglickém Norwichi, po němž byla později pojmenována. Její skutečné jméno neznáme, protože se nikdy nepodepsala. (Mluvíme o ztrátě ega!) Kotviště mělo okno do kostela, které Juliáně umožňovalo účastnit se mše, a další okno, aby mohla radit a modlit se nad lidmi, kteří ji přišli navštívit.  

Juliana o těchto zjeveních nejprve napsala krátký text, ale pak dvacet let trpělivě rozjímala a modlila se a důvěřovala Bohu, že jí pomůže rozpoznat hlubší významy, které lze ve viděních nalézt. Nakonec napsala delší text s názvem Zjevení božské Lásky.Juliánina interpretace jejího prožívání Boha se liší od náboženských názorů běžných pro většinu dějin až do její doby. Není založena na hříchu, studu, vině ani strachu z Boha či pekla. Místo toho je plná radosti, svobody, intimity a kosmické naděje. 

Mirabai Starrová nabízí tento překlad Juliánova povzbudivého vyprávění:  

Neboť náš milovaný Bůh je tak dobrý, tak laskavý a zdvořilý, že nikdy nemůže nikoho navždy vyhnat....  

Viděl jsem a pochopil, že v každé duši je božská vůle, která se nikdy nepoddá hříchu. Tato vůle je tak dobrá, že nikdy nemůže mít zlé úmysly. Naopak, její popud ke konání dobra nemá žádné hranice, a tak duše zůstává v Božích očích stále dobrá. [1]  

Duše je tou částí nás, která nikdy nepochybovala a která vždy říkala Bohu ano. Je v každém člověku. Dokonce i ve chvílích, kdy jsme plní negativity, je v ní kousek ano, který se drží. To si uvědomovali mystici jako Juliána z Norwiche a je to místo, kam se vracejí. Důvěřují tomu nekonečnému yes, které září v každém z nás.  

I saw that God never started to love humanity, for just as we will ultimately enter into everlasting bliss, fulfilling God’s own joy, his love for us has no beginning and he will love us without end. —Julian of Norwich, Revelations 53, trans. Mirabai Starr 

Father Richard Rohr introduces Julian of Norwich (1343–c. 1416), a medieval mystic from England:  

Ever since I discovered Julian of Norwich thirty years ago, I have considered her to be one of my favorite mystics. Each time I return to her writings, I always find something new. Julian experienced her sixteen visions, or “showings” as she called them, all on one night in May 1373 when she was very sick and near death. As a priest held a crucifix in front of her, Julian saw Jesus suffering on the cross and heard him speaking to her for several hours. Like all mystics, she realized that what Jesus was saying about himself, he was simultaneously saying about all of reality. That is what unitive consciousness allows us to see.  

Afterwards, Julian felt the need to go apart and reflect on her profound experience. She asked the bishop to enclose her in an anchorhold (hermit’s enclosure) built against the side of St. Julian’s Church in Norwich, England, for which she was later named. We don’t know her real name, since she never signed her writing. (Talk about loss of ego!) The anchorhold had a window into the church that allowed Julian to attend Mass and another window so she could counsel and pray over people who came to visit her.  

Julian first wrote a short text about these showings, but then she patiently spent twenty years in contemplation and prayer, trusting God to help her discern the deeper meanings to be found in the visions. Finally, she wrote a longer text titled Revelations of Divine Love. Julian’s interpretation of her God-experience is unlike the religious views common for much of history up to her time. It’s not based in sin, shame, guilt, or fear of God or hell. Instead, it’s full of delight, freedom, intimacy, and cosmic hope. 

Mirabai Starr offers this translation of Julian’s encouraging account:  

For our beloved God is so good, so gentle and courteous that he can never banish anyone forever….  

I saw and understood that there is a divine will within every soul that would never give in to sin. This will is so good that it could never have evil intent. Rather, its impulse to do good has no limits, and so the soul remains ever-good in the eyes of God. [1]  

The soul is that part of us that has never doubted and that has always said yes to God. It’s in everyone. Even in those moments when we are filled with negativity, there’s a little yes that holds on. That’s what mystics like Julian of Norwich have become aware of and the place to which they return. They trust that infinite yes that shines within all of us.