Richard Rohr se od alkoholiků a Dvanácti kroků naučil, že teprve když se dostaneme na úplné dno, uvědomíme si, jak je naše utrpení a Boží utrpení propojeno: 

Jen ten, kdo si vyzkoušel dýchat pod vodou, ví, jak důležité dýchání ve skutečnosti je - a už nikdy ho nebude považovat za samozřejmost. Jsou to ti, kteří neberou ztroskotání ani utonutí na lehkou váhu, ti, kteří dokážou správně pojmenovat "uzdravení", ti, kteří vědí, před čím byli zachráněni, a jediní, kteří si vypěstují trpělivost a pokoru, aby Bohu i sobě kladli správné otázky.

Zdá se, že jen ti, kdo přežili, znají celou hrůzu přechodu, paže, které je při tom všem držely, a sílu překonaných překážek. Jediné, co mohou dělat, je děkovat Bohu, že to zvládli! Pro nás ostatní jsou to pouhé spekulace, teorie spásy a "teologie".  

Ti, kdo přešli k uzdravení a střízlivosti , nakonec nacházejí mnohem větší svět vytrvalosti, smyslu, naděje, sebeúcty, hlubší a opravdové touhy a především bezednou studnici lásky, a to jak uvnitř, tak i navenek. Východní církevní otcové nazývali tuto proměnu theosis, neboli proces zbožštění lidské osoby. Této hluboké proměny se nedosahuje pomocí magie, zázraků nebo kněžského umění, ale prostřednictvím "vitální duchovní zkušenosti", která je dostupná všem lidským bytostem. Vede k citovému vystřízlivění, nesmírné svobodě, přirozenému soucitu a pocitu božského sjednocení, které je nejhlubším a nejuniverzálnějším významem onoho tolik používaného slova spása. Pouze ti, kdo prošli tímto slovem, znají jeho skutečný význam - a vědí, že to vůbec není jen slovo. 

Přesně v tomto bodě se mohou trpící Bůh a trpící duše setkat. Právě v tomto bodě dává lidské utrpení duchovní smysl, a to nikoliv racionálnímu rozumu, logickému rozumu, nebo dokonce "spravedlivému a poctivému" rozumu, ale logice duše, kterou bych vyjádřil takto:  

Trpící lidé mohou milovat trpícího Boha a důvěřovat mu.
Jedině trpící Bůh může trpící lidi "zachránit".

Ježíš je víc než cokoli jiného Bohem všech trpících - víc než jakýkoli bůh, kterého lze zahrnout do jediného náboženství. Ježíš nesoutěží s žádným světovým náboženstvím, ale pouze nepřetržitě soupeří se smrtí, utrpením a tragickým smyslem života jako takového. To je jediná bitva, kterou chce vyhrát. Vyhrává tím, že to všechno zahrnuje do svého těla, "sténá v jednom velkém porodním aktu ... čeká, až budou naše těla zcela osvobozena" (Římanům 8,22-23).  

Trpící bytosti tohoto světa mají božskou bytost, která je nesoudí ani neodsuzuje, ani nijak nestojí stranou jejich těžké situace, ale naopak bytost, která s nimi visí a proudí skrze ně, a dokonce jim v jejich zoufalství vychází vstříc.  

Richard Rohr has learned from alcoholics and the Twelve Steps that it’s when we hit rock bottom that we realize how our suffering and God’s suffering are connected: 

Only those who have tried to breathe under water know how important breathing really is—and will never take it for granted again. They are the ones who do not take shipwreck or drowning lightly, the ones who can name “healing” correctly, the ones who know what they have been saved from, and the only ones who develop the patience and humility to ask the right questions of God and of themselves.  

It seems only the survivors know the full terror of the passage, the arms that held them through it all, and the power of the obstacles that were overcome. All they can do is thank God they made it through! For the rest of us, it is mere speculation, salvation theories, and “theology.”  

Those who have passed over to healing and sobriety eventually find a much bigger world of endurance, meaning, hope, self-esteem, deeper and true desire, and, most especially, a bottomless pool of love, both within and without. The Eastern fathers of the church called this transformation theosis, or the process of the divinization of the human person. This deep transformation is not achieved by magic, miracles, or priestcraft, but by a “vital spiritual experience” that is available to all human beings. It leads to an emotional sobriety, an immense freedom, a natural compassion, and a sense of divine union that is the deepest and most universal meaning of that much-used word salvation. Only those who have passed over know the real meaning of that word—and that it is not just a word at all. 

It is at precisely this point that the suffering God and a suffering soul can meet. It is at this point that human suffering makes spiritual sense, not to the rational mind, the logical mind, or even the “just and fair” mind, but to the logic of the soul, which I would state in this way:  

Suffering people can love and trust a suffering God.  
Only a suffering God can “save” suffering people.    

Jesus is, more than anything else, the God of all who suffer—more than any god that can be encompassed in a single religion. Jesus is in competition with no world religion, but only in nonstop competition with death, suffering, and the tragic sense of life itself. That is the only battle that he wants to win. He wins by including it all inside of his body, “groaning in one great act of giving birth … waiting until our bodies are fully set free” (Romans 8:22–23).  

The suffering creatures of this world have a divine Being who does not judge or condemn them, or in any way stand aloof from their plight, but instead, a Being who hangs with them and flows through them, and even toward them in their despair.