Psycholog a přeživší holocaustu Viktor Frankl (1905-1997) popisuje očerňující hrůzy nacistických koncentračních táborů:  

V táborech byl i život, který byl považován za hodný pouze smrti, plně využíván až do absolutních mezí. Jaké znehodnocení života, jaké ponížení a degradace člověka!... Neříkali nám v koncentračních táborech dost často, že "nestojíme ani za tu polévku", za tu polévku, která nám byla vydávána jako jediné jídlo dne a jejíž cenu jsme museli zaplatit dřinou při hrabání se v zemi? My nehodní ubožáci jsme dokonce museli tento nezasloužený dar milosti přijmout požadovaným způsobem: když mu byla polévka podávána, musel každý vězeň smeknout čepici. Takže stejně jako naše životy neměly cenu mísy polévky, i naše smrt měla minimální hodnotu, nestála ani za olověnou kulku, jen za trochu cyklonu B. [1] 

Po svém propuštění se Frankl stal známým svým radikálním trváním na tom, aby řekl "ano životu navzdory všemu":  
 
Je to život, který klade otázky, směřuje otázky na nás - my jsme ti, kdo jsou tázáni! To my musíme odpovídat, musíme dávat odpovědi na neustálé, hodinové otázky života, na zásadní "životní otázky". Žít sám o sobě neznamená nic jiného než být tázán; celý náš akt bytí není nic jiného než odpovídat - být odpovědný vůči životu. S tímto mentálním postojem nás už nic nemůže vyděsit, žádná budoucnost, žádný zdánlivý nedostatek budoucnosti. Protože nyní je přítomnost vším, protože v ní je pro nás uložena věčně nová otázka života. Nyní vše závisí na tom, co se od nás očekává. Co se týče toho, co nás čeká v budoucnosti, to nepotřebujeme vědět o nic víc, než jsme schopni vědět. [2]  

Nizozemská židovská spisovatelka Etty Hillesumová (1914-1943), čelící za německé okupace věznění, vyjádřila svou lásku k životu: 

"Odpočívat v sobě" ... asi nejlépe vyjadřuje mou vlastní lásku k životu: Odpočívám v sobě. A ta část sebe sama, ta nejhlubší a nejbohatší část, v níž spočívám, je to, čemu říkám "Bůh". V deníku Tidea [Hillesumova křesťanského přítele] často čtu: "Vezmi ho něžně do své náruče, otče." V deníku je napsáno: "Vezmi ho něžně do své náruče. A přesně tak se cítím, vždy a bez přestání: "jako bych ležel ve Tvém náručí, ó Bože, tak chráněný a chráněný a tak ponořený do věčnosti." Jako by jím byl naplněn každý můj nádech a jako by mé sebemenší činy a slova měly hlubší zdroj a hlubší význam.... 

Realita smrti se stala definitivní součástí mého života; můj život se takříkajíc prodloužil o smrt... tím, že jsem přijal zkázu jako součást života a přestal plýtvat energií na strach ze smrti nebo na odmítání uznat její nevyhnutelnost. Zní to paradoxně: vyloučením smrti z našeho života nemůžeme žít plnohodnotný život a připuštěním smrti do našeho života [život] rozšiřujeme a obohacujeme. [3]  

Psychologist and Holocaust survivor Viktor Frankl (1905–1997) describes the denigrating horror of the Nazi concentration camps:  

In the camps, even the life that was considered worthy only of death was fully exploited to its absolute limit. What a devaluation of life, what a debasement and degradation of humankind!… Were we not told often enough in the concentration camps that we were “not worth the soup,” this soup that was doled out to us as the sole meal of the day, and the price of which we had to pay with the toil of digging through the earth? We unworthy wretches even had to accept this undeserved gift of grace in the required manner: as the soup was handed to him, each prisoner had to doff his cap. So, just as our lives were not worth a bowl of soup, our deaths were also of minimal value, not even worth a lead bullet, just some Zyklon B. [1] 

After his release, Frankl became known for his radical insistence on saying “yes to life in spite of everything”:  
 
It is life that asks the questions, directs questions at us—we are the ones who are questioned! We are the ones who must answer, must give answers to the constant, hourly question of life, to the essential “life questions.” Living itself means nothing other than being questioned; our whole act of being is nothing more than responding to—of being responsible toward—life. With this mental standpoint nothing can scare us anymore, no future, no apparent lack of a future. Because now the present is everything as it holds the eternally new question of life for us. Now everything depends on what is expected of us. As to what awaits us in the future, we don’t need to know that any more than we are able to know it. [2]  

Facing imprisonment under German occupation, Dutch Jewish writer Etty Hillesum (1914–1943) expressed her love for life: 

“Reposing in oneself” … probably best expresses my own love of life: I repose in myself. And that part of myself, that deepest and richest part in which I repose, is what I call “God.” In Tide’s [Hillesum’s Christian friend] diary I often read, “Take him gently into Your arms, Father.” And that is how I feel, always and without cease: “as if I were lying in Your arms, oh God, so protected and sheltered and so steeped in eternity.” As if every breath I take were filled with it and as if my smallest acts and words had a deeper source and a deeper meaning.… 

The reality of death has become a definite part of my life; my life has, so to speak, been extended by death … by accepting destruction as part of life and no longer wasting my energies on fear of death or the refusal to acknowledge its inevitability. It sounds paradoxical: by excluding death from our life we cannot live a full life, and by admitting death into our life we enlarge and enrich [life]. [3]