Teoložka Dorothee Sölle (1929-2003) chápala Boží království jako dobrou zprávu pro ženy a všechny utlačované lidi.  

Ježíšovo hnutí byla skupina přátel a přítelkyň, kteří následovali malého muže z Nazareta. Mnozí z nich neměli stálé bydliště a opustili tradiční rodinné svazky…. Tyto podmínky si nejlépe představíme, když si vzpomeneme například na rozsáhlé [barrios] Latinské Ameriky, kde nejchudší z chudých jsou ženy. Když Nový zákon téměř na každé stránce hovoří o nemocných, musíme zde myslet na nemocné ženy, slepé, ochrnuté a zjitřené bídou. Mnohé z nich byly psychicky nemocné nebo posedlé démony, jak říká Nový zákon. Ježíšovo hnutí nabídlo těmto trpícím naději. Byly uzdraveny a začaly uzdravovat další. Slyšeli dobrou zprávu o osvobození a předávali ji dál. Byli naplněni a dělili se o to málo, co měli.  

Ježíšovo hnutí žilo v konfliktu se svou společností. Ježíš očekával zvrácení všech společenských protikladů prostřednictvím Božího zásahu a toto očekávání - "přiblížilo se Boží království" - charakterizovalo celé hnutí. Všichni ti, kteří byli podle společenských norem outsidery a podle zákona byli považováni za "nečisté" - chudí, bezzemci, veřejní hříšníci, celníci a ženy - zde byli přijímáni. "Poslední budou první" [Mt 20,16] je klíčový motiv prostupující celým Ježíšovým poselstvím. [1] 

James Cone (1938-2018) vztahuje Ježíšovu vizi osvobozujícího Božího království ke zkušenosti zotročení černochů:

Při setkání s Ježíšem Kristem obdrželi černí otroci "vidění shůry", v němž se jim dostalo nového poznání jejich osobnosti, které jim umožnilo bojovat za vytvoření světa definovaného černošskými afirmacemi. Jejich naděje pramenila ze skutečné přítomnosti Ježíše, který pronikl do jejich rozvrácené existence a daroval jim předchuť Bohem slíbené svobody. Mohli bojovat proti otroctví a nevzdávat se v zoufalství, protože věřili, že jejich pozemský boj je přípravou na dobu, kdy "přejdou Jordán" a "budou chodit v Jeruzalémě jako Jan". Byli ochotni "nést těžká břemena", "lézt po vysokých horách" a "snášet těžké zkoušky", protože se "snažili dostat domů". Domov byl "ještě ne", jiný svět, který nebyl jako tento. Ježíš byl božským příchozím, který je odvede do "zářivých příbytků nahoře"...  

Pro mnoho černých otroků se Ježíš stal rozhodujícím Jiným v jejich životě, který jim poskytl poznání sebe sama, neodvozené od hodnotového systému otrokářů. Jak mohli černí otroci vědět, že jsou lidskými bytostmi, když se s nimi zacházelo jako s dobytkem?... [Nebo] že mají hodnotu, kterou nelze definovat pomocí dolarů a centů, když symbol dražebního špalku byl stále přítomnou realitou? Jedině proto, že věděli, že Kristus je přítomen s nimi a že jeho přítomnost zahrnuje božský příslib, že znovu přijde a vezme je do "Nového Jeruzaléma". [2]  

Theologian Dorothee Sölle (1929–2003) understood God’s kingdom as good news for women and all oppressed people.  

The Jesus movement was a group of female and male friends who followed the little man from Nazareth. Many had no fixed dwelling and had abandoned their traditional family bonds…. We can best imagine these conditions if we think of the vast [barrios] of Latin America, for example, where the poorest of the poor are women. When the New Testament speaks on almost every page about the sick, we must think here of sick women, blind, paralyzed, and seared by misery. Many were psychically sick, or possessed by demons, as the New Testament says. The Jesus movement offered hope for these sufferers. They were healed and began to heal others. They heard the good news of liberation and passed it on. They were filled, and they shared the little they had.  

The Jesus movement lived in conflict with its society. Jesus expected the reversal of all social oppositions through God’s intervention, and this expectation—“the kingdom of God is at hand”—characterized the movement. All those who were outsiders according to the norms of society and held to be “impure” according to the law—the poor, the landless, public sinners, tax collectors, and women—were accepted here. “The last will be first” [Matthew 20:16] is a keynote permeating the whole message of Jesus. [1] 

James Cone (1938–2018) relates Jesus’ vision of God’s liberating kingdom to the experience of Black enslavement: 

In their encounter with Jesus Christ, black slaves received a “vision from on high” wherein they were given a new knowledge of their personhood, which enabled them to fight for the creation of a world defined by black affirmations. Their hope sprang from the actual presence of Jesus, breaking into their broken existence, and bestowing upon them a foretaste of God’s promised freedom. They could fight against slavery and not give up in despair, because they believed that their earthly struggle was a preparation for the time when they would “cross over Jordan” and “walk in Jerusalem just like John.” They were willing to “bear heavy burdens,” “climb high mountains,” and “stand hard trials,” because they were “trying to get home.” Home was the “not yet,” the other world that was not like this one. Jesus was the divine coming One who would take them to the “bright mansions above.”…  

For many black slaves, Jesus became the decisive Other in their lives who provided for them a knowledge of themselves, not derived from the value system of slave masters. How could black slaves know that they were human beings when they were treated like cattle?… [Or] that they had a value that could not be defined by dollars and cents, when the symbol of the auction block was an ever present reality? Only because they knew that Christ was present with them and that his presence included the divine promise to come again and to take them to the “New Jerusalem.” [2]