Každodenní zkoumání vědomí zní jako velmi dobrá věc.
-Richard Rohr 

Pokračovat v osobní inventuře, a když jsme se mýlili, okamžitě to přiznat.  
-Krok 10 Dvanácti kroků  

Richard Rohr jmenuje, jak je 10. krok prospěšný, když se praktikuje z kontemplativního postoje: 

Musím se přiznat: Když jsem si poprvé přečetl 10. krok, chtěl jsem říct: "Dobře, tak pojďme teď k něčemu trochu pozitivnějšímu a rozvinutějšímu. Začíná mi to připadat jako nekonečné zpytování svědomí a lidi se budou donekonečna zabývat sebou". Stále si uvědomuji, že to pro některé představuje nebezpečí.   

Ve svém františkánském výcviku jsme se od jezuitů učili o každodenní a osobní praxi "zpytování svědomí". Jistě to mělo moudrý záměr a u některých to fungovalo, ale věřím, že lidé se zralým svědomím to stejně dělají přirozeně, díky silně vyvinutému smyslu pro dobro a zlo. Dnes mnozí jezuité místo toho doporučují "zpytování vědomí,", které mi připadá mnohem plodnější.  

Vědomí není vidění, ale to, co vidí, že vidím. Není to znalec, ale to, co ví, že poznávám. Není to pozorovatel, ale to, co je základem a pozorováním mého pozorování. Máme-li být skutečně vědomí, musíme ustoupit od své nutkavosti a připoutanosti k sobě samému. [1]

Benediktinská sestra Macrina Wiederkehr (1939-2020) navrhuje sérii otázek pro každodenní "zkoušku vědomí": 

Mám uši svého srdce otevřené Božímu hlasu?

Mám uši svého srdce otevřené pro potřeby svých sester a bratří?

Viděly oči mého srdce Boží tvář ve všech stvořených věcech?

Co vím, ale žiji, jako bych nevěděl?

Je tu někdo, včetně mě samotného, komu musím odpustit?

Kdy jsem dnes zažil/a, že se mé srdce otevřelo dokořán?

Co je tou jedinou věcí v mém životě, která stojí na špičkách a pláče: "Mohu mít tvoji pozornost, prosím?" Co potřebuje mou pozornost? [2]

Richard pokračuje: 

Pokud vědomí uposlechnu – naslouchám a následuji - stane se velmi moudrým učitelem moudrosti duše. Bude nás učit z hloubi našeho nitra (Jeremiáš 31,33 i Římanům 2,15 jej popisují jako "zákon vepsaný do našich srdcí"). Někteří tomu říkají "vnitřní svědectví". Na určité úrovni lze duši, vědomí a Ducha svatého považovat za totéž, a je o vždy větší než já, sdílené, a dokonce věčné.

Dobře, že 10. krok nezdůrazňuje morální inventuru, která se stává příliš sebestřednou a sebekritickou, ale místo toho mluví o "osobní inventuře". Jinými slovy, stačí se pozorovat objektivně, klidně a soucitně. Když to dokážeme udělat z nové pozorovací platformy a perspektivy jako zakotvené Boží dítě, "Duch nám pomůže v naší slabosti" (Římanům 8,26). Z této nanejvýš pozitivní a důstojné pozice můžeme pustit z hlavy, a dokonce snadno přiznat svá pochybení. [3]

A daily examination of consciousness sounds like a very good thing indeed.  
—Richard Rohr 

Continued to take personal inventory and when we were wrong promptly admitted it.  
—Step 10 of the Twelve Steps  

Richard Rohr names how Step 10 is beneficial when practiced from a contemplative stance: 

I must admit: When I first read Step 10, I wanted to say, “OK, come now, let’s get on to something a bit more positive and evolved. This is beginning to feel like an endless examination of conscience and will keep people navel-gazing forever.” I still recognize that as a danger for some.  

In my training as a Franciscan, we learned from the Jesuits about a daily and personal practice of an “examination of conscience.” It certainly had wise intent and worked for some, but I believe that people with a mature conscience do this naturally anyway, through a strongly developed sense of right and wrong. Today, many Jesuits recommend instead an “examination of consciousness,” which to me feels much more fruitful. 

Consciousness is not the seeing but that which sees me seeing. It is not the knower but that which knows that I am knowing. It is not the observer but that which underlies and observes me observing. We must step back from our compulsiveness, and our attachment to ourselves, to be truly conscious. [1] 

Benedictine Sister Macrina Wiederkehr (1939–2020) suggests a series of questions for a daily “Examen of Consciousness”: 

• Have the ears of my heart opened to the voice of God?  
• Have the ears of my heart opened to the needs of my sisters and brothers? 
• Have the eyes of my heart beheld the Divine face in all created things? 
• What do I know, but live as though I do not know?… 
• Is there anyone, including myself, whom I need to forgive? 
• When did I experience my heart opening wide today?… 
• What is the one thing in my life that is standing on tiptoe crying, “May I have your attention please?” What needs my attention? [2] 

Richard continues: 

If obeyed—listened to and followed—consciousness will become a very wise teacher of soul wisdom. It will teach us from deep within (both Jeremiah 31:33 and Romans 2:15 describe it as “the law written on our hearts”). Some call it the “Inner Witness.” On some level, soul, consciousness, and the Holy Spirit can well be thought of as the same thing, and it is always larger than me, shared, and even eternal.  

Wisely, Step 10 does not emphasize a moral inventory, which becomes too self-absorbed and self-critical, but speaks instead of a “personal inventory.” In other words, just watch yourself objectively, calmly, and compassionately. When we’re able to do this from a new viewing platform and perspective as a grounded child of God, “The Spirit will help us in our weakness” (Romans 8:26). From this most positive and dignified position, we can let go of, and even easily admit, our wrongs. [3]