Nechápu své vlastní chování. Nedokážu uskutečnit to, co bych chtěl, a přistihnu se, že dělám to, co nenávidím... Protože ačkoli vůle dělat to, co je dobré, ve mně je, síla to dělat není. -Římanům 7,15.18 

Přiznali jsme si, že jsme nad alkoholem bezmocní - že se náš život stal nezvladatelným.
-Krok 1 Dvanácti kroků 

Otec Richard potvrzuje zásadní a obtížný úkol přiznat si vlastní bezmocnost: 

Jak říkají mnozí učitelé Dvanácti kroků, první krok je pravděpodobně nejtěžší, nejvíce popíraný a nejvíce se mu vyhýbáme. Nechat jít není v programu nikoho, kdo chce být šťastný, a přesto je celá zralá spiritualita o nechání jít a odnaučování.  

Ježíš použil metafory "pšeničného zrna" (Jan 12,24) nebo "ratolesti odříznuté od vinného kmene" (Jan 15,2), aby popsal arogantní ego. Pavel použil nešťastné slovo "tělo", díky němuž si většina lidí myslela, že mluví o těle. Ježíš i Pavel však poukazovali na izolované a chráněné malé já a oba říkali, že musí odejít. Jeho zájmy jsou příliš malé a příliš sobecké. Reakce ega je vždy neadekvátní, nebo dokonce nesprávnou reakcí na daný okamžik. Neprohloubí ani nerozšíří život, lásku ani vnitřní mír. Protože nemá žádnou vnitřní podstatu, je naše ego já vždy připoutáno k pouhým vnějším věcem. Ego se definuje svými připoutanostmi a vzruchy. Duše nepřipoutává, ani nenávidí; touží, miluje a nechává jít.  

Co ego nenávidí víc než cokoli jiného, je změna - i když současná situace nefunguje nebo je hrozná. Místo toho děláme stále více toho, co nefunguje. Důvod, proč děláme něco ještě jednou, je ten, že nás to minule opravdu hluboce neuspokojilo. Jak napsal anglický básník W. H. Auden: "Raději se necháme zničit, než abychom se změnili, / raději zemřeme ve své hrůze, / než abychom vyšplhali na kříž okamžiku / a nechali zemřít své iluze." [1]  

Rabín Rami Shapiro pojmenovává paradox bezmoci a odevzdání se Bohu: 

Základní a paradoxní předpoklad zotavení z dvanácti kroků, jak ho prožívám já, je tento: Čím jasněji si uvědomuješ svůj nedostatek kontroly, tím bezmocnější se zjišťuješ… [a] tím přirozenější je pro tebe odevzdat se Bohu. Čím více se odevzdáváte Bohu, tím méně bojujete proti přirozenému toku života. Čím méně bojujete proti proudu života, tím jste svobodnější. Radikální bezmocnost je radikální svoboda, která vás osvobozuje od potřeby ovládat oceán života a umožňuje vám naučit se, jak se v něm nejlépe pohybovat....  

Všichni jsme závislí na kontrole a právě o této větší závislosti chci mluvit. Nejhlubší pravda 1. kroku vyžaduje, abychom si přiznali, že jsme nad svým životem bezmocní a že život sám je nezvládnutelný. [2] 

I cannot understand my own behavior. I fail to carry out the very things I want to do and find myself doing the very things I hate … for although the will to do what is good is in me, the power to do it is not. —Romans 7:15, 18 

Admitted we were powerless over alcohol—that our lives had become unmanageable.
—Step 1 of the Twelve Steps 

Father Richard affirms the essential and difficult task of admitting our own powerlessness: 

As many teachers of the Twelve Steps have said, the first Step is probably the hardest, most denied, and most avoided. Letting go isn’t in anybody’s program for happiness, and yet all mature spirituality is about letting go and unlearning.  

Jesus used the metaphors of a “grain of wheat” (John 12:24) or a “branch cut off from the vine” (John 15:2) to describe the arrogant ego. Paul used the unfortunate word “flesh,” which made most people think he was talking about the body. Yet both Jesus and Paul were pointing to the isolated and protected small self, and both said it has to go. Its concerns are too small and too selfish. An ego response is always an inadequate or even wrong response to the moment. It will not deepen or broaden life, love, or inner peace. Since it has no inner substance, our ego self is always attached to mere externals. The ego defines itself by its attachments and revulsions. The soul does not attach, nor does it hate; it desires and loves and lets go.  

What the ego hates more than anything else is to change—even when the present situation isn’t working or is horrible. Instead, we do more and more of what does not work. The reason we do anything one more time is because the last time did not really satisfy us deeply. As English poet W. H. Auden wrote, “We would rather be ruined than changed, / We would rather die in our dread / Than climb the cross of the moment / And let our illusions die.” [1]  

Rabbi Rami Shapiro names the paradox of powerlessness and surrender to God: 

The fundamental and paradoxical premise of Twelve Step recovery as I experience it is this: The more clearly you realize your lack of control, the more powerless you discover yourself to be… [and] the more natural it is for you to be surrendered to God. The more surrendered to God you become, the less you struggle against the natural flow of life. The less you struggle against the flow of life, the freer you become. Radical powerlessness is radical freedom, liberating you from the need to control the ocean of life and freeing you to learn how best to navigate it.…  

We are all addicted to control, and it is to this greater addiction that I wish to speak. The deepest truth of Step 1 requires us to admit that we are powerless over our lives, and that life itself is unmanageable. [2]