Otec Richard popisuje, jak nás praktikování kontemplace posouvá za hranice dualistického myšlení:  

Myslel jsem si, že většina z nás začíná kontemplací a sjednocujícím setkáním s Bohem a skrze tuto zkušenost je pak vedena k uvědomění si utrpení ve světě a solidaritě s ním nějakou formou činnosti. Myslím si, že u mnoha lidí je to pravda, nicméně když čtu biblické proroky a pozoruji Ježíšův život, myslím, že se děje i opak: nejprve akce a pak potřebná kontemplace.  

Žádný život není imunní vůči utrpení. Když jsme solidární s lidmi, kteří čelí bolesti, nespravedlnosti, válce, útlaku, kolonizaci - seznam je dlouhý a dlouhý -, čelíme obrovskému tlaku na zoufalství, hněv nebo odmítání. Když je realita dualisticky rozdělena na dobré a špatné, správné a nesprávné, jsme i my rozpolceni. Když jsme však rozervaní, jsme nejotevřenější kontemplaci neboli neduálnímu myšlení. Zoufale se snažíme vyřešit vlastní hrůzu, hněv a rozčarování, a tak se necháme vést do ticha, které vše drží pohromadě v celistvosti.  

Kontemplativní, neduální mysl neříká: "Všechno je krásné," i když tomu tak není. Můžeme však dospět k tomu, že "Všechno je stále krásné", když kontemplativně čelíme rozporu mezi tím, jaká realita je, a tím, jak bychom si přáli, aby byla. Musíme čelit dualistickým problémům, pojmenovat dobro a zlo a rozlišovat mezi dobrem a zlem. Nemůžeme být naivní vůči zlu, ale pokud zůstaneme zaměřeni na tuto dualitu, stanou se z nás nesympatičtí, odsuzující a odmítaví lidé. Sám jsem byl svědkem tohoto vzorce. Nakonec musíme najít větší pole, širší rámec, kterému říkáme nedvojné myšlení.  

Ježíš neváhá pojmenovat dobro a zlo a ukázat zlo jako vážnou věc. Ježíš často mluví v dualistických obrazech; například: "Nemůžete sloužit Bohu a mamonu" (Mt 6,24). Kreslí ostrou hranici mezi ovcemi a kozly, dobrými a zlými (Mt 25,31-46). Ježíš však tyto dualismy překonává tím, co bychom nazvali kontemplativní myslí. Musíme být upřímní k tomu, v čem kozlové selhávají, ale nemůžeme se stát nenávistnými, ani je nemusíme trestat. Jdeme stále hlouběji, dokud je také nedokážeme milovat, jako to dělal Ježíš. 

Začít nutným, dualistickým jednáním a směřovat ke kontemplaci se zdá být v dnešní době běžnější cestou. Tento vzor vidíme u Dorothy Dayové, Martina Luthera Kinga Jr. a mnoha dalších. Takoví lidé vstupují do bolesti společnosti a musí jít k Bohu, aby našli odpočinek pro svou duši, protože jejich duše jsou tak rozervané rozbitou, rozpolcenou povahou téměř všeho, včetně jich samotných.  

Nejdůležitějším slovem v názvu našeho Centra není Akce, ani Kontemplace, ale slovo a>. K ucelené duchovní cestě potřebujeme jak akci , tak kontemplaci. Nezáleží na tom, co je dřív; akce nás může vést ke kontemplaci a kontemplace nás může vést k akci. Nakonec se však navzájem potřebují a živí.  

Father Richard describes how practicing contemplation moves us beyond dualistic thinking:  

I used to think most of us begin with contemplation and a unitive encounter with God and are then led through that experience to awareness of and solidarity with the suffering in the world by some form of action. I do think that’s true for many people, yet as I read the biblical prophets and observe Jesus’ life, I think the reverse also happens: first action, and then needed contemplation.  

No life is immune from suffering. When we’re in solidarity with people facing pain, injustice, war, oppression, colonization—the list goes on and on—we face immense pressure to despair, to become angry or dismissive. When reality is split dualistically between good and bad, right and wrong, we too are torn apart. Yet when we’re broken, we are most open to contemplation, or nondual thinking. We’re desperate to resolve our own terror, anger, and disillusionment, and so we allow ourselves to be led into the silence that holds everything together in wholeness.  

The contemplative, nondual mind is not saying, “Everything is beautiful,” even when it’s not. However, we may come to “Everything is still beautiful” by contemplatively facing the conflict between how reality is and how we wish it could be. We must face dualistic problems, name good and evil, and differentiate between right and wrong. We can’t be naive about evil, but if we stay focused on this duality, we’ll become unlovable, judgmental, dismissive people. I’ve witnessed this pattern in myself. We must eventually find a bigger field, a wider frame, which we call nondual thinking.  

Jesus doesn’t hesitate to name good and evil and to show evil as a serious matter. Jesus often speaks in dualistic images; for example, “You cannot serve God and mammon” (Matthew 6:24). He draws a stark line between the sheep and the goats, the good and the wicked (Matthew 25:31–46). Yet Jesus overcomes these dualisms by what we would call the contemplative mind. We must be honest about what the goats fail to do, but we can’t become hateful, nor do we need to punish them. We keep going deeper until we can also love them, as Jesus did. 

Beginning with necessary, dualistic action and moving toward contemplation seems to be the more common path these days. We see this pattern in Dorothy Day, Martin Luther King Jr., and many others. Such people enter into the pain of society and have to go to God to find rest for their soul, because their souls are so torn by the broken, split nature of almost everything, including themselves.  

The most important word in our Center’s name is not Action, nor is it Contemplation, but the word and. We need both action and contemplation to have a whole spiritual journey. It doesn’t matter which comes first; action may lead us to contemplation and contemplation may lead us to action. But finally, they need and feed each other.