Blaze těm, kdo truchlí, neboť budou potěšeni. -Matouš 5:4 

Otec Richard věnoval mnoho let své služby práci s muži a zdůrazňoval význam truchlení.   

Na mužských rekolekcích vždy klademe důraz na práci se smutkem. Slzy mají terapeutický, uzdravující význam. Nepochybně je to pravda, i když studujeme, co je v slzách. Mluvíme o soli v slzách, ale nyní se objevují důkazy o vyplavených toxinech. Není pláč vlastně nezbytný? Kromě toho ovšem Ježíš popisuje stav těch, kdo pláčou, kdo mají nad čím truchlit. Cítí bolest světa. Ježíš říká, že ti, kdo umí truchlit, kdo umí plakat, jsou ti, kdo pochopí.  

Mnozí křesťané si myslí, že Boha poznáváme prostřednictvím své mysli. Tělesná teologie, teologie těla, však naznačuje, že možná právě pláč nám umožní poznat Boha mnohem lépe než prostřednictvím myšlenek. V tomto blahoslavenství Ježíš chválí plačící třídu, ty, kteří dokáží vstoupit do solidarity s bolestí světa a nesnaží se z ní vymanit. Pláč nad naším hříchem a hříchem světa je zcela jiný způsob než nenávist k sobě samému nebo k druhým. "Režim pláče" nám umožňuje nést tragickou stránku, nést bolest světa, aniž bychom hledali viníky nebo oběti. Místo toho si uvědomujeme smutnou realitu, v níž jsou obě strany uvězněny. Boží slzy jsou vždy pro všechny, pro naše všeobecné vyhnanství z domova. "Je to Ráchel, která pláče nad svými dětmi a odmítá se nechat utěšit" (Jeremiáš 31,15).  

To se může zdát směšné a je to kámen úrazu zejména pro mnoho mužů v naší kultuře. Mladým mužům se často říká, že nemají plakat, protože bychom pak vypadali zranitelně. A tak my muži - a mnohé ženy také - své slzy tlumíme. Musíme všechny mladé lidi naučit plakat. V druhé polovině svého života jsem pochopil, proč svatí František a Klára tolik plakali a proč svatí mluvili o "daru slz". [1]  

Esejista Ross Gay popisuje dar, který zažil, když se jeho otec v pozdějším věku otevřel tomuto "režimu pláče":  

Můj otec ... začal pravidelně plakat právě v době, kdy dosáhl mého věku. Kdo ví přesně proč: zhruba v té době mu zemřel mnohem mladší bratr. Stejně jako jeho milovaný strýc. Dostal cukrovku. Stárnul. Kdo ví, co ještě. Každopádně se měnil a plakal u televizních pořadů nebo špatných filmů, bratrovy svatby, té správné písničky. Zvedal brýle, aby si utřel slzy, jako to udělal tam na konci. Skoro si to dokážu představit. Jeho jemná tvář jako by zářila, pihy jako semínka na povrchu půdy. Možná se i trochu usmíval, když někdy plakal, můj otec. Rozpadal se, stával se svým nejzářivějším, nejpotřebnějším. A já nevěděl, že mi ukazuje, jak udělat totéž. [2]  

Blessed are those who mourn, for they shall be comforted. —Matthew 5:4 

Father Richard dedicated many years of his ministry to working with men, emphasizing the importance of grieving.   

On men’s retreats, we always emphasize grief work. There’s a therapeutic, healing meaning to tears. Undoubtedly that’s true, even as we study what’s in tears. We speak of salt in tears but now there’s evidence of washed-out toxins. Is not weeping, in fact, necessary? Beyond that, of course, Jesus is describing the state of those who weep, who have something to mourn about. They feel the pain of the world. Jesus is saying that those who can grieve, those who can cry, are those who will understand.  

Many Christians think we know God through our minds. Yet corporeal theology, body theology, indicates that perhaps weeping will allow us to know God much better than through ideas. In this Beatitude, Jesus praises the weeping class, those who can enter into solidarity with the pain of the world and not try to extract themselves from it. Weeping over our sin and the sin of the world is an entirely different mode than self-hatred or hatred of others. The “weeping mode” allows us to carry the tragic side, to bear the pain of the world without looking for perpetrators or victims. Instead, we recognize the sad reality in which both sides are trapped. Tears from God are always for everybody, for our universal exile from home. “It is Rachel weeping for her children, refusing to be comforted” (Jeremiah 31:15).  

That might seem ridiculous, and it is especially a stumbling block for many men in our culture. Young men have often been told not to cry because it will make us look vulnerable. So, we men—and many women too—stuff our tears. We must teach all young people how to cry. In the second half of my life, I understand why Saints Francis and Clare cried so much, and why the saints spoke of “the gift of tears.” [1]  

Essayist Ross Gay describes the gift he experienced when his father opened to this “weeping mode” later in life:  

My father … started crying on the regular right about the time he got to be my age. Who knows exactly why: his much younger brother died about this time. As did his beloved uncle. He developed diabetes. He was getting older. Who knows what else. Either way, he was changing, and he would weep at TV shows or bad movies, my brother’s wedding, the right song. Lifting his glasses to wipe his tears, as he did at the end there. I can almost picture it. His soft face kind of shining, the freckles like seeds on the surface of the soil. He might have even smiled a little bit when he cried sometimes, my father. He was falling apart, becoming his most radiant, his most needful. And little did I know, he was showing me how to do the same. [2]