Přítelkyně CAC Mirabai Starrová založila online komunitu pro pozůstalé, Svatý pláč: V tomto případě se jedná pouze o jednu z nejznámějších cest, která se nachází na území České republiky, a to je cesta transformace ztráty a touhy. Je to prostor pro lidi, kteří mohou společně prožívat zármutek:

O své práci s truchlícími a pozůstalými často říkám, že je mnohem více o transformaci než o útěše. Existují jiná místa, kam můžete jít, abyste se cítili lépe, ale pro mě smutek není problém, který je třeba vyřešit, nebo nemoc, kterou je třeba vyléčit. Je to posvátná realita, do které je třeba vstoupit. Pro mnohé z nás se otevírá vrozené právo naší duše, dokonce bych řekl, že naše touha po Bohu, která je často překryta každodenním životem..... Když prožíváme hlubokou ztrátu, zbavuje nás to těchto příkrovů ... a poskytuje nám to zvláštní přístup k hluboké láskyplné intimitě s božským.... 

Smrt je složitá a mocná. Je to onen mezní prostor, který někdy můžeme zažít mezi tímto světem a větší realitou, o níž jsme vždy intuitivně tušili, že je pravdivá..... Přivádí nás do posvátného prostoru, ať už se nám to líbí, nebo ne. Kromě smrti milované osoby však existuje mnoho dalších ztrát: tento rozpad vztahu, ... vážná zdravotní diagnóza, která všechno změní, zranění, které znovu rozvine dosavadní způsob života. Myslím, že jakýkoli druh ztráty, který zahrnuje smrt toho, kým jsme bývali, je mocným katalyzátorem pro tento druh setkání s posvátnem, o kterém mluvím.... 

Jsme extrémně smutkofobní kulturou a nepomáhá nám, když na ni nabalujeme náboženství, která říkají: "Jděte tudy. Tam leží transcendence. Můžeš meditovat, aby ses zbavil své bolesti. Můžete se modlit, abyste se zbavili utrpení. Vlastně to můžete obejít všechno dohromady, pokud se přikloníte k tomuto souboru víry, praktik nebo tvrzení víry." Kombinace kulturní negramotnosti v oblasti zármutku a důrazu patriarchálních náboženských struktur na to, abychom se povznesli nad chaotickou realitu našeho lidství, je receptem na to, jak se zármutku vyhnout.  

Starr zažila, jak jí individuální ztráta umožnila vstoupit do kolektivní sounáležitosti: 

To, co jsem zažila, když mi zemřela dcera, byly dvě věci. První byla, že nikdo nemůže vědět, čím právě teď procházím. Uvědomovala jsem si v kostech vlastního těla... že v průběhu času existovaly matky, kterým zemřely děti, a matky právě teď [jejichž děti umírají] ..... Všichni patříme k sobě navzájem. Svým způsobem to bylo poprvé, kdy jsem se usadila v síti vzájemného bytí - kdy jsem si uvědomila, že sem patřím a že patříme k sobě navzájem. I když právě teď byla řada na mně, abych byla držena touto sítí, ještě jsem si to nedokázala představit, ale věděla jsem, že jednou nějak budu moci udělat něco z toho držení ostatních matek, které přijdou. A to jsem udělala a dělám.  

CAC friend Mirabai Starr founded the online grief community, Holy Lament: The Transformative Path of Loss and Longing. It is a space for people to experience grief together:  

What I often say about my work with grieving and bereaved people is that it’s much more about transformation than about consolation. There are other places you can go to feel better, but to me grief is not a problem to be solved or a malady to be cured. It’s a sacred reality to be entered. For so many of us, there’s an opening to our soul’s innate birthright, I would even say, of our longing for God that often gets covered over by everyday life…. When we experience a profound loss, it strips us of those coverings … granting us special access to a profound loving intimacy with the divine…. 

Death is complicated and powerful. It’s that threshold space that we get to experience sometimes between this world and a larger reality that we’ve always intuited to be true…. It brings us into sacred space whether we like it or not. But there are many other losses besides the death of a loved one: that breakup of a relationship, … a serious health diagnosis that changes everything, an injury that reweaves the way life used to be. I guess any kind of loss that involves the death of who we used to be is a powerful catalyst for this kind of encounter with the sacred that I’m speaking of.… 

We’re an extremely grief-phobic culture, and it doesn’t help to have the religions on top of it saying, “Go this way. There lies transcendence. You can meditate your way out of your pain. You can pray your way through to relief from suffering. In fact, you can bypass it all together if you buy into this set of beliefs or practices or faith claims.” The combination of grief illiteracy in the culture, and the emphasis of the patriarchal religious structures to get us to rise above the messy realities of our humanity, is a recipe for avoiding grief.  

Starr experienced how individual loss allowed her to enter into collective belonging: 

What I experienced when my daughter died was two things. One was that nobody could possibly know what I’m going through right now. But quickly on the heels of that was, “Oh, every person ever who has experienced the death of a child knows.” I was realizing in the bones of my own body … that there had been mothers throughout time whose children had died and mothers right now [whose children are dying]…. We all belong to each other. In some ways that was the first time I ever took my seat in the web of interbeing—when I realized that I belong here and we belong to each other. Even if right now it was my turn to be held by that web, I couldn’t imagine it yet, but I knew somehow, someday I would be able to do some of that holding of the other mothers to come. And I have and I do.