Otec Richard sdílí univerzální potřebu vyjádřit náš smutek: 

Lidským instinktem je blokovat utrpení a bolest. To platí zejména na Západě, kde jsme ovlivněni "racionalismem" osvícenství. Jak může potvrdit každý, kdo zažil zármutek, není to racionální. My opravdu neumíme bolet! Jednoduše nevíme, co si se svou bolestí počít. 

Velké tradice moudrosti se nás snaží naučit, že smutek není něco, před čím bychom měli utíkat. Je to liminální prostor, čas proměny. Ve skutečnosti nemůžeme riskovat, že se své bolesti zbavíme, dokud se nenaučíme, co nás má naučit, a ona - smutek, utrpení, ztráta, bolest - nás má vždy co naučit! Bohužel mnoho z nás bylo naučeno, že zármutek a smutek jsou něco, co máme potlačit, popřít nebo se jim vyhnout.Rádi bychom se zlobili, než abychom byli smutní. 

Možná nejjednodušší a nejobsáhlejší definice smutku zní "nedokončená bolest". Cítíme se jako démon, který se v nás točí, a příliš nás to bolí, takže okamžitě hledáme viníka, který by to svedl na někoho jiného. Musíme se naučit zůstat otevření svému smutku a trpělivě čekat na to, co nás může naučit. Když se kolem svého smutku nebo zármutku příliš uzavřeme, když se ho snažíme napravit, ovládnout nebo pochopit, jen si odpíráme jeho lekce. 

Svatý Efrém Syrský (303-373) považoval slzy za svátostné znamení Božího milosrdenství. Poučuje o tom: "Dejte Bohu pláč a zvětšete slzy ve svých očích: skrze vaše slzy a [Boží] dobrotu bude duše, která byla mrtvá, obnovena." "Bůh je milosrdný a milosrdný. [1] Jaký jiný druh člověka než většina z nás! V charismatických kruzích, kterých jsem se účastnil v prvních letech své služby, byly svaté slzy běžnou zkušeností. Svatí František a Klára z Assisi prý plakali neustále - celé dny!  

"Režim pláče" je jiný způsob bytí ve světě. Je jiný než režim napravování, vysvětlování nebo kontrolování. Konečně můžeme svobodně vnímat tragiku věcí, smutek věcí. Slzy očišťují naše oči fyzicky i duchovně, takže můžeme začít vidět jasněji. Někdy musíme plakat velmi dlouho, protože nevidíme pravdivě nebo vůbec dobře. Slzy přicházejí, až když si uvědomíme, že nemůžeme napravit a změnit realitu. Situace je absurdní, nespravedlivá, špatná, nemožná.Neměla zemřít, on neměl zemřít. Jak se to mohlo stát?" Teprve když jsme dovedeni na okraj vlastních zdrojů, můžeme konečně svobodně přejít do režimu pláče. 

Způsob, jakým poznáme, že nás naše slzy očistily, je ten, že poté už nemusíme nikoho obviňovat, dokonce ani sami sebe. Je to naprostá proměna a očištění duše a my víme, že to přišlo od Boha.Je to, co to je, a nějakým způsobem je v tom Bůh. 

Father Richard shares the universal need to express our grief: 

The human instinct is to block suffering and pain. This is especially true in the West where we have been influenced by the “rationalism” of the Enlightenment. As anyone who has experienced grief can attest, it isn’t rational. We really don’t know how to hurt! We simply don’t know what to do with our pain. 

The great wisdom traditions are trying to teach us that grief isn’t something from which to run. It’s a liminal space, a time of transformation. In fact, we can’t risk getting rid of our pain until we’ve learned what it has to teach us, and it—grief, suffering, loss, pain—always has something to teach us! Unfortunately, many of us have been taught that grief and sadness are something to repress, deny, or avoid. We would much rather be angry than sad. 

Perhaps the simplest and most inclusive definition of grief is “unfinished hurt.” It feels like a demon spinning around inside of us and it hurts too much, so we immediately look for someone else to blame. We have to learn to remain open to our grief, to wait in patient expectation for what it has to teach us. When we close in too tightly around our sadness or grief, when we try to fix it, control it, or understand it, we only deny ourselves its lessons. 

Saint Ephrem the Syrian (303–373) considered tears to be sacramental signs of divine mercy. He instructs: “Give God weeping, and increase the tears in your eyes: through your tears and [God’s] goodness the soul which has been dead will be restored.” [1] What a different kind of human being than most of us! In the charismatic circles in which I participated during my early years of ministry, holy tears were a common experience. Saints Francis and Clare of Assisi reportedly wept all the time—for days on end! 

The “weeping mode” is a different way of being in the world. It’s different than the fixing, explaining, or controlling mode. We’re finally free to feel the tragedy of things, the sadness of things. Tears cleanse our eyes both physically and spiritually so we can begin to see more clearly. Sometimes we have to cry for a very long time because we’re not seeing truthfully or well at all. Tears only come when we realize we can’t fix and we can’t change reality. The situation is absurd, it’s unjust, it’s wrong, it’s impossible. She should not have died; he should not have died. How could this happen? Only when we are led to the edges of our own resources are we finally free to move to the weeping mode. 

The way we can tell our tears have cleansed us is that afterwards we don’t need to blame anybody, even ourselves. It’s an utter transformation and cleansing of the soul, and we know it came from God. It is what it is, and somehow God is in it.