V rozhovoru s manažerem publikací CAC Markem Longhurstem se autor Cole Arthur Riley zamyslel nad letošním tématem Denních meditací - radikální odolností:  

[Radikální odolnost] vzbuzuje jisté napětí a jisté povzbuzení…. Když se zamyslíte nad původem slova resilience, je to blíže k tomu, že se mluví o plastu, o něčem, co se po ohnutí vrátí do původního tvaru. Myslím, že lidé takto ve skutečnosti nefungují. Nevracíme se do stavu, v jakém jsme byli předtím, než jsme byli zlomeni nebo ohnuti….   

Jsem zotavující se cynik a kdysi jsem se tolik bránil řečem o odolnosti.Teprve v posledních několika letech jsem se musel skutečně konfrontovat s druhem odolnosti, který ve skutečnosti nespočívá v návratu k tomu, čím jste byli předtím, ale je mnohem více o znovuzískání jakékoli nové podoby, kterou jste získali. Odolnost, která po nás ve skutečnosti nechce, abychom zapomněli, ale která v sobě nese vzpomínku na jakoukoli újmu nebo oheň, jimiž jsme prošli. Odolnost, která si nese tuto vzpomínku a stále je odhodlaná přežít a pokračovat ve světě, ať už tato podoba vypadá… jakkoli.

Je to radikální myšlenka. To je další citát Jamese Baldwina. On vlastně recenzuje film Vymítač ďábla a je to taková krásná recenze. Doporučuji všem, aby si ji přečetli, protože on mluví o mnohem víc než o Vymítači ďábla; mluví o hrůzách světa. Říká: "Bylo pro mě velmi důležité nepředstírat, jako by na mně tehdejší hrůzy nezanechaly žádné stopy. Poznamenaly mě navždy." [1] Myslím, že naráží na jistý druh odolnosti, která v sobě stále nese paměť, která stále říká, že jsme poznamenaní, že jsme něco prožili, ale že jsme odhodláni tuto věc nakonec přežít.[2] 

Učitel a psychoterapeut James Finley sdílí názor, že právě skrze zraněná místa v nás k nám proniká Boží láska:  

Právě při prožívání a přijímání toho, jak obtížné může být osvobodit se od svých zraňujících postojů a způsobů zacházení se sebou i s druhými, začínáme chápat, že cesta uzdravení není lineární proces, v němž bychom si mohli vynutit překonání svých zraněných a zraňujících způsobů. Je to spíše cesta, na které se učíme znovu a znovu kroužit, abychom v sobě pěstovali milosrdnější porozumění sobě samým, když se učíme vidět, milovat a respektovat stále ještě zmatené a zraněné aspekty sebe sama. Pokud tyto zraněné a zraňující aspekty nás samých poznají, že jsou takto milosrdně viděny, milovány a respektovány, mohou se cítit dostatečně bezpečně, aby uvolnily bolest, kterou nesou, do uzdravenějších a celistvějších aspektů nás samých.  

Nyní se pokoušíme vydat svědectví o sladkém tajemství zkušenostní spásy, v níž jsou potrhané a ošoupané okraje našich zraněných a zbloudilých srdcí zakoušeny jako… otvor, kterým do našich životů proniká jemné světlo milosrdné Boží lásky. [3] 

In conversation with CAC Publications Manager Mark Longhurst, author Cole Arthur Riley considered this year’s Daily Meditations theme of radical resilience:  

[Radical resilience] stirs some amount of tension and some amount of encouragement…. When you think about the origins of the word resilience, it’s closer to talking about plastic, something that returns back to its original shape after you bend it. I think humans don’t really work like that. We don’t go back to the way we were before we were broken or bent….   

I’m a recovering cynic, and I used to have so much resistance to language of resilience. It’s only really in the past few years that I’ve had to confront a kind of resilience that isn’t really about returning back to the way you were before, but is much more about reclaiming whatever new shape your form has taken. A resilience that doesn’t really ask us to forget, but that carries the memory of whatever harm or whatever fire we’ve been through. A resilience that carries that memory and still is committed to one’s survival and one’s going on in the world, however that shape looks….

It’s a radical idea. This is another James Baldwin quotation. He’s actually reviewing The Exorcist film and it’s this beautiful review. I recommend everyone read it because he’s talking about much more than The Exorcist; he’s talking about the terrors of the world. He says, “It was very important for me not to pretend as if the terrors of that time left no mark on me. They marked me forever.” [1] I think he’s getting at a kind of resilience that still carries memory, that still says we’re marked, we’ve been through something, but that we’re committed to ultimately surviving this thing. [2] 

CAC teacher and psychotherapist James Finley shares that it’s through the wounded places in us that God’s love reaches us:  

It is in experiencing and accepting how difficult it can be to free ourselves from our hurtful attitudes and ways of treating ourselves and others that we begin to understand that the healing path is not a linear process in which we can force our way beyond our wounded and wounding ways. Rather, it is a path along which we learn to circle back again and again to cultivate within ourselves a more merciful understanding of ourselves as we learn to see, love, and respect the still-confused and wounded aspects of ourselves. Insofar as these wounded and wounding aspects of ourselves recognize that they are seen, loved, and respected in such a merciful way, they can feel safe enough to release the pain they carry into the more healed and whole aspects of ourselves.  

We are now attempting to bear witness to the sweet secret of experiential salvation in which the torn and ragged edges of our wounded and wayward hearts are experienced as… the opening through which the gentle light of God’s merciful love shines into our lives. [3]