Při psychologickém růstu se člověk posouvá směrem k větší samostatnosti a nezávislosti. Při duchovním růstu si člověk stále více uvědomuje, jak je naprosto závislý na Bohu a na Boží milosti, která přichází skrze druhé lidi. -Gerald May, Vůle a duch 

Před více než třiceti lety měl otec Richard přednášku při příležitosti 20. výročí založení časopisu a společenství Sojourners. Potvrdil přínos psychologického růstu, ale vyzval nás, abychom neuvízli v individualistickém uctívání sebe sama:

Když se subjektivita stala referenčním bodem lidského chování, začal psychologický věk; koncem 60. let se stala jazykem hlavního proudu. Byla to revoluce stejně hluboká a možná dalekosáhlejší než politické revoluce nebo náboženské reformace. Všichni jsme jí hluboce zasaženi, je to vzduch, který dýcháme.  

Jungovský psycholog James Hillman to dobře shrnuje:  

Je to převládající názor, se kterým se setkáváme kdekoli ve světě terapie, ve světě svépomoci, ve světě odpoledních talk-show. Všichni dávají jasně najevo důležitost dětství, vymanění se z nesvobody ("mít vše pod kontrolou"), zotavení se z minulého zneužití, propracování se k sebepřijetí ("mohu s tím být spokojen") a zpovědnímu svědectví "vlastní cesty". [1]  

Tyto věci jsou do jisté míry dobré a pomohly bezpočtu lidí, ale jsou jen začátkem cesty. Subjektivní já je v dnešní době někdy považováno za objektivní pravdu. Stává se nezpochybnitelným "základem bytí", který často nelze zpochybnit nebo ponechat bez potvrzení.  

Zdá se, že se stalo uznávanou pravdou, že to nejlepší, co člověk může udělat, je "pracovat na sobě". V některých kruzích je často odsuzováno potlačování jakýchkoli pocitů, obav nebo sexuálních fantazií, zatímco potlačování objektivních problémů, jako je hladomor, ničení životního prostředí, přístup k lékařské péči a prodej zbraní, může být naprosto přijatelné. 

Když se psychika setká s psychikou, obvykle dojde k prozření, společenství, rozšíření nebo alespoň rozptýlení. Cítíme, že je to živé, a vždy nás to dovede k další úrovni odhalení nebo konfrontace. Někdy však neexistuje žádný cíl kromě samotného procesu nebo oné neuchopitelné věci zvané uzdravení. Zní to možná trochu tvrdě, ale trvalé filozofické tradice nikdy nezaměňovaly existenci s esencí, jak to děláme dnes. Přikládáme obrovský význam pomíjivým pocitům, bolestem a zkušenostem, věcem, které velká světová náboženství nazývala iluzí, pokušením, zkouškou, milostí, příležitostí, vášní nebo "stínem a převlekem". Jsou to prostředky, nikoli cíle; možná okna a dveře, ale určitě ne chrám samotný. 

V nejlepším případě je hledání porozumění nebo vystřízlivění či uzdravení považováno za ranou "očistnou cestu", ale ještě ne za klasické "iluminativní" nebo "sjednocující" cesty. Na nich stále méně potřebujeme vysvětlení, úspěch nebo kontrolu. Zdravá spiritualita nás skrze stále se měnící psychiku nasměruje k nikdy se neměnícímu Duchu. Tajemství se ukázalo. Je to v pořádku. Stačí to. Nikoho, včetně sebe sama, není třeba obviňovat, zahanbovat nebo uctívat. Pokud to není svoboda Božích dětí, co by to asi tak mohlo být?"   

In growing psychologically, one moves toward increasing autonomy and independence. In growing spiritually, one increasingly realizes how utterly dependent one is, on God and on the grace of God that comes through other people. —Gerald May, Will and Spirit 

Over thirty years ago, Father Richard gave a talk at the 20th anniversary of Sojourners magazine and community. He affirms the benefits of psychological growth but urges us not to become stuck in individualistic worship of the self:  

When subjectivity became the reference point for human behavior, the psychological age began; by the late 1960s it became the language of the mainstream. It was a revolution just as profound and maybe more far-reaching than political revolutions or religious reformations. All of us are deeply affected by it; it is the air we breathe.  

The Jungian psychologist James Hillman summarizes it well:  

It’s the prevailing opinion we encounter anywhere in the therapy world, the self-help world, the afternoon talk-show world. All make clear the importance of childhood, of coming out from disempowerment (“be in control”), recovering from past abuses, working through to self-acceptance (“I can be comfortable with that”), and the confessional witness of “my own journey.” [1]  

These things are good to a certain point, and have helped countless people, but are only the beginning of the journey. The subjective self in our day is sometimes treated as objective truth. It becomes the unassailable “ground of being” which often cannot be questioned or left unaffirmed.  

It seems that it has become an accepted truth that the best thing one can do is “work on oneself.” Often it’s frowned upon in some circles to repress any feelings, fears, or sexual fantasies, while it may be totally acceptable to repress the objective issues of famine, habitat destruction, access to medical care, and weapons sales. 

When psyche meets psyche there is usually insight, communion, expansion, or at least distraction. It feels alive and will always lead us to another level of revelation or confrontation. But sometimes there is no goal beyond the process itself or that elusive thing called healing. This sounds a bit hard perhaps, but the enduring philosophical traditions have never confused existence with essence as we do today. We attach enormous significance to passing feelings, hurts, and experiences, things which the great world religions have called illusion, temptation, trial, grace, opportunity, passion, or “shadow and disguise.” They are means, not ends; windows and doorways perhaps, but surely not the temple itself. 

At best, the search for understanding or sobriety or healing is seen as the early “purgative way,” but not yet the classic “illuminative” or “unitive” paths. In these, we less and less need explanations, success, or control. Healthy spirituality points us through ever-changing psyche to never-changing Spirit. The Mystery has shown itself. It’s okay. It’s enough. No one, including the self, needs be blamed, shamed, or worshiped. If that’s not the freedom of the children of God, what would it possibly be?