Spojení se svatým znamená přístup k nejhlubší a nejšťavnatější části naší duše. Možná právě proto jsme si kolem sexu i náboženství stanovili tolik hranic, ochran a pravidel. Obě tyto činnosti odhalují tak velkou plochu našeho já, kterou pak můžeme buď zranit, nebo uzdravit. Když se však hranice, ochrana a pravidla stanou důležitějšími než posvátné věci, které mají chránit, dochází k obětem.  
-Nadia Bolz-Weber, Shameless 

Otec Richard povzbuzuje křesťany, aby přijali sexuální etiku, která odráží lásku k Bohu, sobě samému a druhým. 

V oblasti sexuality máme zřejmě všichni své posvátné oblasti, kterých se nelze dotknout. Liberálové si najdou nějaký způsob, jak říci, že je to vždy dobré, zatímco konzervativci jsou odhodláni prosazovat pravidla a hranice. Zdá se, že obě skupiny jsou nervózní z nuancí. Zdá se, že s modlami s jasnými tvary a vysvětleními se žije snadněji. Naším úkolem je stále pracovat na tom, abychom si užívali, respektovali, ctili, milovali a naslouchali svému tělu - dříve než začneme kontrolovat nebo posuzovat svou sexualitu.  

Moudrost, kterou křesťanská tradice nabízí, spočívá v tom, že ať už Bůh dělá cokoli, rozhodně to přesahuje kulturní obavy, módní výstřelky a společenská tabu. Otevření a modlící se lidé pravděpodobně objeví velmi intuitivní a téměř zdravou moudrost o tom, co je skutečné a co neskutečné, pokud jde o naši sexuální spřízněnost a mnoho způsobů, jak nám umožňuje pohybovat se a objevovat naše skutečné tělesné a duchovní já. 

Katolická teologická společnost to dobře shrnula, když uvedla, že naše sexuální jednání musí směřovat k tomu, aby bylo "sebeosvobozující, obohacující druhé, upřímné, věrné, sociálně odpovědné, sloužící životu a radostné". [1] To je jistě úkol a cesta na celý život, ale není to nic víc ani nic míň než to, co řekl Ježíš, když učil největšímu přikázání lásky k Bohu a lásky k bližnímu. Tyto dvě lásky se "navzájem podobají" (viz Mt 22,37-39). Každá z nich je školou té druhé. Jak být správně sexuální, se naučíme, když pochopíme správně vášnivý vztah, který s námi má Bůh. A naučíme se, jak být správně duchovní, když pochopíme pravý charakter lidské touhy a náklonnosti. 

Nakonec jediným biblickým příkazem, na kterém záleží, je kopírovat a nechat v sobě působit vzor Boží lásky. Pokud to zní příliš měkce, možná to znamená, že jsme nikdy nemilovali "až do konce". Nikdy jsme jí nedovolili, aby nás provedla všemi svými etapami, všemi svými vnitřními extázemi, osamělostí a očišťováním. Dosáhnout celistvé a skutečně vášnivé sexuality je těžká a svatá práce. 

Božský způsob milování je jediným licencovaným učitelem lidské sexuality. Boží vášeň stvořila tu naši. Naše hluboká touha je neúnavným návratem k onomu místu, kde jsou všechny věci jedno. Pokud se bojíme své sexuality, bojíme se Boha.   

To connect to the holy is to access the deepest, juiciest part of our spirits. Perhaps this is why we set up so many boundaries, protections, and rules around both sex and religion. Both pursuits expose such a large surface area of the self, which can then be either hurt or healed. But when the boundaries, protections, and rules become more important than the sacred things they are intended to protect, casualties ensue.  
—Nadia Bolz-Weber, Shameless 

Father Richard encourages Christians to embrace a sexual ethic that reflects a love of God, self, and others. 

In the area of sexuality, we all seem to have our sacrosanct areas that cannot be touched. Liberals will find some way to say that it is always good, while conservatives are determined to enforce rules and boundaries. Both groups seem to be nervous about nuance. Idols with clear shapes and explanations seem to be easier to live with. Our job is to keep working to enjoy, to respect, to reverence, to honor, to love, and to listen to our bodies—before we start controlling or judging our sexuality.  

The wisdom the Christian tradition offers is that whatever God is doing, it is certainly beyond cultural fears, fads, and social taboos. Open and prayerful people will likely discover a very intuitive and almost common-sense wisdom about what is real and what is unreal in regard to our sexual relatedness and the many ways it allows us to move and discover our true bodily and spiritual selves. 

The Catholic Theological Society summarized it well when it stated that our sexual actions must aim to be “self-liberating, other-enriching, honest, faithful, socially responsible, life-serving, and joyous.” [1] That is certainly the task and journey of a lifetime, but it is no more or no less than what Jesus said when he taught the greatest commandment of love of God and love of neighbor. The two loves “resemble one another” (see Matthew 22:37–39). They are each the school of the other. We will learn how to be properly sexual as we understand the properly passionate relationship that God has with us. And we learn how to be properly spiritual as we come to understand the true character of human longing and affection. 

Finally, the only biblical mandate that matters is to copy and allow the pattern of God’s love in us. If this sounds too soft, perhaps it means that we have never loved “all the way.” We have never let it carry us through all its stages, all of its internal ecstasies, loneliness, and purifications. To attain a whole and truly passionate sexuality is hard and holy work. 

God’s way of loving is the only licensed teacher of human sexuality. God’s passion created ours. Our deep desiring is a relentless returning to that place where all things are one. If we are afraid of our sexuality, we are afraid of God.